Článek
Irish Retreat
Všechno bylo špatně. Měla jsem si to víc nastudovat. Měla jsem se líp připravit. Měla jsem ubytování najít dřív. Sice první dvě noci mám, ale co ten zbytek? A co když nezvládnu všechny ty přejezdy?! A má tam být kolem osmi stupňů a pršet. Tady má být přes dvacet a sluníčko! Nějak mě to celý doběhlo, až jsem z toho vlastně nespala. Ty dvě hodiny spánku fakt nebyly dost. A to byl v pátek státní svátek, takže opravdu času dost na to vyspat se, doladit nějakou tu organizaci, zprovoznit nový telefon a celkově se prostě hodit do dovolenkového módu… (Mimochodem, vyrazit s novým telefonem do zahraničí, se hned na úvod taky ukázalo jako výbornej nápad.)
Nic, je to tak, jak to je. Jednou už jsem měla všechno do puntíku naplánované a připravené, a pak mi zrušili let. Takže co, perfektní plán úspěch nezaručuje. A třeba trochu toho stresu a adrenalinu potřebuju (abych si pak mohla říct, jaká jsem dobrá, že jsem to zvládla 😁).
A proč mě proboha vůbec napadlo Irsko? Vždyť tam bude zima, hnusně, zataženo, pořád pršet. Neznám to tam a určitě to bude celý takový dark, prostě nic pro mě. Tak proč mi sakra tahle destinace vplula do moře mojí mysli? Ono samo. Klidně a zcela jasně. Možná protože si Irsko kromě té (domnělé) temnoty představuju celé zelené. Smaragdově i čerstvě jarně zelené. Vždycky mě táhly žlutě, sluncem zářící místa na jihu, teď mě láká zelený drahokam o dost severněji.
Prvně mě tenhle trip napadl už někdy na podzim, v zimě. Pamatuju si, že na hodině španělštiny jsem holkám jako novoroční předsevzetí říkala, že se letos podívám do Irska. Prostě mi vlezlo do hlavy, už tam zůstalo a stále dokola se připomínalo, i když jsem ho rozumem chtěla zatlačit někam pryč. Připomnělo se, když se mě jeden takový zajímavý člověk ptal, jestli jsem tam náhodou někdy v minulosti nežila (a mně to nepřišlo divný…). A pak znova v sauně, když se zničehonic dvě ženský začaly bavit o Irsku… A pak Netflix uvedl přiblblou komedii s Lindsey Lohan, co letěla na svatbu do Irska… A vtipně to zakončila upoutávka na Výměnu manželek z Dublinu. Jo a taky mi došlo, že z Dublinu má být můj oblíbený Dermot Kennedy. Třeba to tam nebude tak zlý…
Svůj na španělštině nahlas vyslovený záměr jsem zrealizovala hned na přelomu března a dubna, pěkně na Velikonoce. Z těžký depky jsem se vyspala a s novým elánem jsem letěla z Prahy. Tentokrát mě na letiště odvezli naši (za což jim děkuji), takže o starost míň. Letmo jsem nastudovala, jak se dostat z letiště do centra Dublinu na zastávku, odkud budu pokračovat dál na jihozápad… No hurá na to!
Oproti mým minulým zkušenostem jsme přiletěli asi o dvacet minut dřív! Super! Mám ještě nějaký čas k té své napočítané rezervě navíc. A to se fakt hodilo.
V klidu jsem se snažila najít, odkud jezdí autobusy do města. Jezdí jich asi milión od miliónu společností, tak byla docela výzva se zorientovat. Expresní bus za 10€ (na netu za 8€!) jsem se rozhodla vynechat. Snažila jsem se najít busy číslo 16 nebo 41, které by měly být levnější. Super, mám to! Hm, jenže ta společnost, snad jako jediná (!!!) není v tý appce, kterou jsem si stáhla. No nic, zkusím to přímo na jejich webu. Taky nic, on-line lístek nejde koupit. Tak ho zkusím koupit rovnou u řidiče. Radši jsem se holčiny vedle zeptala, jestli jde u řidiče platit kartou. Nejde. Sakra. Jako správný zkušený cestovatel nemám doslova ani euro, jakože fakt nic. Takže bankomat. Jenže samozřejmě na letišti není ani jeden od jakékoliv evropské banky, jen ty vyděračské ATM, které mi naúčtují poplatek za výběr, a ani moje euro karta s výběry zdarma všude na světě mě nespasí. No nic, kouknu, kolik teda chtějí, a rovnou už vyberu víc, protože v druhé části své cesty budu platit ubytování kešem. Plán super, jenže bych nesměla mít limit na výběr proklatě nízko. Nevadí, prostě ho změním. Snad bude banking v novém telefonu fungovat. Sice funguje, ale nejdou změnit žádné, žádné limity! Proč jsou ty políčka šedý, když jsou normálně černý a proklikávací?! Druhý pokus, třetí… Nic. Hm, tak holt vyberu to nic, poplatek 2,75 euro mě zatím nepoloží.
Super, mám cash a valím (už teda podruhý) na tu správnou zastávku. Ha, dvacky řidič nebere, nemá zpátky, bere jen kováky. Za rohem je prý obchůdek. Běžím do obchůdku. Beru žvýkačky, abych si rozměnila. Nějak mi nahlas u pokladny ujelo, že potřebuju drobný na bus. Prodavač mi říká, že si můžu koupit jednorázovou kartičku na ten bus… Aha!!! Super, kupuju kartičku a valím už teda asi potřetí stejnou cestou na žluto zelený bus, který tam naštěstí stále stojí (minuta do odjezdu) a vesele mávám na řidiče kartičkou. Tak to by bylo. Stihla jsem to! A to už jsem se v duchu viděla na palubě velkého modrého expresního busu za deset éček.
Byla jsem sama ze sebe a ze svého fenomenálního příjezdu v takovém šoku a pobavení, že jsem si ani neuvědomila, že jedeme vlevo. Asi mi přišlo, že jsme stále v odbočovacím pruhu. Po cestě jsem zjistila, kam mám vlastně dojet a koukla, jestli je někde kolem Mekáč, abych se před další, čtyř hodinovou cestou trošku najedla. (Protože připravená sváča zůstala doma na stole…)
Svoji pečlivě naplánovanou a dřívějším letem ještě posílenou časovou rezervu jsem úspěšně prošustrovala svojí estrádou ohledně karty, keše a jízdenky, takže opravdu už jen rychlá snídaně v Mekovi, sehnat vodu a trochu jídla a šup na bus směr Tralee (irsky Trá Lí).
Stihla jsem si koupit vodu a dva banány, protože nic lepšího jsem v obchůdku za rohem nenašla (a jiný obchod nestíhala). Snad na tom ty čtyři a půl hodiny prežiju, mám ještě hafo oříškových sušenek. Zapadla jsem do sedačky a oddychla si, že jsem tam, kde mám.
O pár zastávek dál přistoupil nějaký týpek, sedl si samozřejmě ke mně. Šlechtí ho, že když viděl, jak si nandavám bundu, zavřel střešní okno, které, nevím proč, bylo otevřené, ačkoliv vedro na padnutí v busu nebylo. Poděkovala jsem mu a týpek se zeptal, jestli nemluvím portugalsky. No, nemluvím. Ale řekla jsem, že tak nějak un poco español. Pánovi se rozzářily oči a začali jsme si povídat. Trošku mě pobavilo, že můj první delší rozhovor v Irsku je španělsky. Prostě to Španělsko mi nikdo neodpáře 😁. Přišlo mi, že můj spolusedící má trošku asijské rysy, ale byl to Brazilec. Kadeřník z Brazílie co se odstěhoval do Irska. Začínám mít na ty Brazilce nějaké štěstí. (Moji spolubydlící v Málaze před dvěma lety byli taky z Brazílie a taky „typicky brazilsky“ nevypadali. Měli kořeny v Německu a Itálii, takže téměř blond s modrýma očima.) Zvládla jsem takový lehký small talk, a pak se omluvila, že jsem vstávala ve dvě ráno… „Aležandro“ pochopil a nechal mě prospat se. (Jinak na ty Alexe mám taky kliku. Před třemi lety se mě ve Valencii ujal učitel Alejandro a díky němu jsem zažila perfektní dny ať už ve Valencii, nebo na treku dál ve vnitrozemí.)
Když jsem se probrala, začali jsme si se spolusedícím zase povídat. Skončili jsme u toho, že se zabývá neurolingvistikou a long story short je jeho pohled na svět dost podobný tomu, v co věřím já. Život a svět jsou takový, jaký je chceš mít a jak je chceš vidět. A ten největší kus práce má udělat každý sám na sobě. Mimo jiné mě zaujala Aležandrova (😊) věta, že „los inmortales viven en las montañas“. Né, že bych tohle nečetla v tý knížce o Peru…
Poslechla jsem si, že mám „buena energía“, což mě potěšilo, a zároveň mi došlo, že to neslyším v zahraničí ke své osobě poprvé. Na druhou stranu jsem si říkala, jakou energii asi tak můžu vyzařovat, když za poslední dva dny jsem naspala celkem šest hodin… Jo a prý mám oči stejný jako irská příroda. (To jsem pochopila později, když i mně přišlo všechno zeleno-hnědé.)
Zbývající kus cesty utekl rychle a najednou jsem byla v Tralee. (Osobně jsem si to přejmenovala na Tralalí Tralalá, přijde mi to takový dobrou náladu navozující 😁). Alexandr mi pomohl najít Lidl na doplnění zásob a obchod, kde jsem sehnala adaptér na irské zásuvky. Rozloučili jsme se a já zaplula do první kavárny, abych v klidu zjistila, odkud mi jede další bus, a koupila si jízdenku v té chytré appce, co jsem si stáhla. Zas to celé bylo šup šup a už jsem byla v autobusu linky 279, směr Castlemaine.
Když jsem tak koukala z okna busu, došlo mi, že se tu cítím fajn a že si to asi sedne. Já a Irsko. Všude kolem zeleno, přesně tak, jak jsem to měla v hlavě… Jako bonus se přede mnou objevila duha přes celé údolí. Co dodat. Začínám věřit, že tady na koncích duhy žijou ti malí zelení skřítci 😊.
Ovšem highlight celého příjezdového dne mě ještě k večeru čekal. Výstup v Castlemaine a necelých pět kiláků pěšky do Boolteens, kde jsem měla bydlet. (Ano, přesně uprostřed ničeho. Ale ovečky na dvorku a na irské poměry super cena - no nekup to 😁.) A tak jsem vyrazila. Byla jsem vděčná, že neprší a naopak je vidět i sluníčko. Silnice byla trošku rušnější, než jsem předpokládala. Nicméně nezbývalo mi nic jiného než to prostě zvládnout. Vzpomínala jsem na scénu z filmu Prázdniny, kde se Cameron Diaz snaží ve sněhu a v lodičkách dostat do chaloupky na samotě za městem. No jsem úplně jako ona! Až na to, že místo Louboutin lodiček mám botasky, místo kufru trekový batoh, místo kabelky druhý batoh a díky bohu není po sněhu ani památky. Takže vlastně úplná výhra!
Poslední dnešní zkoušku odvahy jsem zvládla. Jsem tu. Živá a zdravá, dokonce s topením na pokoji. Jackpot! Teď můžu odfrknout a po zvládnutí výzvy Praha-Dublin-Tralee-Castlemaine-Boolteens totálně odpadnout.
