Článek
Z Killorglinu jsme v autobusu linky 280 jely celkem čtyři (ženy). Já a matka se dvěma dcerami. Evidentně se vracely z nákupů, tašky měly plné snad úplně všeho. A vlastně jel ještě řidič. Byť nás bylo málo, začínal se nástup dost protahovat. Nejprve jsem nevnímala, co se děje, po chvíli jsem ale zachytila, že rodinka nemá dost peněz, aby zaplatila svoje jízdenky. Jedna i druhá hledaly a lovily každý drobák z každé kapsy či přihrádky peněženky. Nakonec zbývalo dvacet centů. Zcela výjimečně jsem u sebe měla pár peněz v hotovosti (ano, ty vybrané na letišti v záchvatu shánění keše na busík), a tak jsem centy podala řidiči s tím, že to za rodinku doplácím. Holky letmo poděkovaly.
Cesta do Cahersiveen trvala asi hodinu. Byla to vlastně krásná, skoro soukromá vyhlídková jízda. Pozorovala jsem kopce kolem, zeleno, zemito, žluto, ovečky, moře a čekala, kdy se objeví moje další destinace. Matka rodu mi po chvilce věnovala tři mandarinky jako poděkování za těch dvacet centů. Jídlo se hodí, vitamíny beru, mandarinky potěšily. Holky zanedlouho vyskočily a zbytek cesty jsem měla autobus celý pro sebe.
Je to tu, vystupuju. Hledám adresu ubytování v telefonu a nemůžu věřit tomu, že je přímo přes ulici, naproti zastávce, kde jsem vystoupila. Tak to je klika! Napsala jsem ubytovatelce, že už jsem tu a postavila se před dveře. Pak už jsem si tam i dřepla, protože domácí se věnovala zahrádce a neměla u sebe mobil. Nevadí, nepršelo a nakonec přišla, takže bez problému.
Popravdě jsem čekala někoho trochu mladšího, přišla ale paní v letech. Původně Němka, co tu bydlí už přes padesát let. Tak to musela být láska. Ať už k Irsku, nebo k chlapovi. Paní mě uvedla do domu. Upřímně řečeno, byla to síla. Jednalo se původně o hospodu s dalšími asi dvěma nebo třemi patry. A k tomu přilepený další, menší dům. Neuvěřitelně velký prostor. A celý k rekonstrukci. To je projekt pro další dvě tři generace. A já se bojím začít řešit hypotéku na byt… Můj pokojík byl ale už po rekonstrukci, světlý a prostorný. Nicméně, jak jsem předpokládala, byla tu fakt zima. Naštěstí přímotop nechyběl.
Rychle jsem se připravila a vyrazila prozkoumat okolí, respektive jsem konečně chtěla vidět něco z mého pečlivě připraveného seznamu ve formátu A4. Prostě aby měla dušička trošku klid… Cílem byly Cahergall Stone Fort, Leacanabuaile Ring Fort a Ballycarbery Castle (tedy jeho zbytek).
Přibližující se mraky působily lehce děsivě, ale rozhodla jsem se neohroženě pokračovat v cestě. Holt zmoknu, nebo nezmoknu. Buď to bunda a pláštěnky zvládnou, nebo ne. Po cestě jsem si prohlížela, kdo má co na zahrádce, a naprosto mě překvapilo, že velmi často tu jsou vidět palmy! Zřejmě si místní obyvatelé chtějí palmami připomenout jižnější, teplejší a slunečnější části našeho kontinentu. Jak to tu palmy zvládají, to vážně netuším. Palmy i mě cestou osvěžila dešťová sprška. Naštěstí nic velkého, a tak jsem bez úhony dorazila k první kamenné stavbě.
Cahergall je kruhová kamenná stavba, zhruba tisíc let stará (odhady se liší). Prošla jsem se kolem dokola, vně a uvnitř, a než jsem stihla spolupokukující poprosit o fotku, strhl se pořádný liják. Naštěstí jsem se mohla schovat „ve vchodu“ a těch pár minut pořádné irské průtrže mračen tam přečkat. Po získání fotky jsem vyrazila na druhou kruhovou pevnost, Leacanabuaile. Ta se nacházela nedaleko, vlastně úplně na dohled. Po cestě mě vylekal štěkot hafana, až jsem se zastavila. Nechci se nechat prohnat nějakým irským honáckým psem, natož na svém lýtku pocítit jeho raťafáky… Zrovna šla kolem nějaká místní paní a uklidnila mě, že se nemusím bát. Tak oukej, zkusím to, kdyžtak mě paní snad zachrání. Prohodila jsem s ní pár slov a za chvíli jsem byla u druhé pevnosti. Tu jsem si prohlédla jen tak letmo, přístup byl veřejnosti zakázán. Ještě jsem se pokochala výhledem na okolí a začla cupitat zpátky z kopce dolů. Samozřejmě velmi obezřetně, protože hafan tam pořád někde byl!
Cahergall Stone Fort
Další bod na trase byla zřícenina hradu, jehož jméno jsem snad za celou dobu nebyla schopná si zapamatovat. Ballycarbery Castle stojí na břehu zálivu, a tak jsem po cestě k němu mohla vidět i to, jak irští sympaťáci „těží“ z odlivem odhaleného mořského dna řasy. Přečetla jsem si tabuli se stručným popisem hradu, pokusila se o pár fotek a už za vyloženě slunečného podvečera jsem se vydala na zpáteční cestu. Zrovna, když jsem šla po mostě přes záliv, se objevila duha. Údolí se rozsvítilo a po odpoledním zamračenu a dešti nebylo najednou ani památky.
Ballycarbery Castle
Chtěla jsem přejít silnici, a protože tam byla křižovatka, zadrhla jsem se a začala jsem přemýšlet, odkud co může přijet a kde mám já stát či nestát. Naproti odpočíval motorkář, tak jsem mu s úsměvem říkala, že nejsem odsud a že mi občas ten obrácený provoz dává zabrat. S Jamesem jsme se zapovídali a se sluncem za zády stáli u mostu přes hodinu a půl. Vyklubal se z něj průvodce, takže jsem se dozvěděla spoustu informací o téhle kouzelné zemi.
Irsko je stejně jako my poměrně mladý stát, nezávislost získalo v letech 1921/1922. A teprve se asi vrací samo k sobě, odhaluje svoje kořeny, svoji sílu a sebevědomí. Po odchodu Angličanů Irsku mnoho nezbylo, a tak začínalo tak nějak od nuly. Malá země, pokoušená minulostí, co si hledá svoji cestu. Ačkoliv je od pevniny daleko, má s ní mnoho společného. Možná i proto se tu cítím skoro jako doma.
James mi svým vyprávěním zprostředkoval expedici do kulturně-historických, politických a ekonomických sfér své země, zmínil ale taky zajímavý postřeh o Česku, se kterým naprosto souhlasím. Se svým synem nedávno navštívil Prahu a byl překvapený, jak málo jsou tu lidé komunikativní. Nikdo se s nimi moc nechtěl bavit, ačkoliv se kontakt snažili navázat. Až když opravdu vytrvali, zjistili, že Češi jsou vlastně docela fajn. Ale na první dobrou jsme prostě nepřístupní. Ujistila jsem Jamese, že to vůči nim rozhodně nebylo osobní, že takhle to mají Češi i mezi sebou. (Tipla bych, že to je ještě dojezd naší historie, a doufám, že se to generaci od generace zlepšuje.) Ostatně znám to sama na sobě. V Česku taky neumím navázat kontakt a myslím, že právě tak trochu nepřístupně působím. A když se se mnou někdo začne bavit, je mi to vlastně podezřelé, protože mám vzadu v hlavě zafixováno, že nám to není vlastní. V zahraničí mám ale přepnuto na jiný mód a povídání mi jde docela samo. Proč to tak mám, sama nevím. Byla bych ale ráda, kdybych ten fajn „vibe“, který většinou kolem sebe v zahraničí zažívám (a snad i v sobě mám), uměla přenést i sem, do naší domoviny.
Po opravdu příjemném setkání jsem se vrátila do svého prozatímního doma v Cahersiveenu. Na můj vkus to tam bylo dost „vymrzlé“, takže sprcha probíhala raketovou rychlostí. Stále a pořád nemůžu pochopit, proč se tyhle „západní“ národy brání jakémukoliv tepelnému komfortu ve svých domovech. Jasně, na jihu chápu, že dva tři měsíce nižších teplot přežijí a zbytek roku jsou vyhřátí až až. Ale tady mají pořád vlhko, pořád větrno a pořád střídmé teploty. Tak proč si tu prostě nezatopí, aby alespoň doma měli teplotně pohodlno? (Určitě by někdo vytáhl argument nákladů, ale ty máme v ČR přece taky.) Předpokládám, že novostavby mají toto téma už vyřešené, ale stejně mě překvapuje, že tato za vyspělou označovaná část Evropy často funguje takhle… (Obdobnou zkušenost mám z Belgie i Německa a vlastně i moji známí z Brazílie mi vyprávěli, jak doma fungují v bundách, ve kterých chodí venku. Tak to asi nebude jen západoevropská věc.)
Stejně jako ne-topení mě v Irsku „překvapily“ dva kohoutky v umyvadle, jeden na teplou a jeden na studenou. Když chceš teplotu akorát, napusť si umyvadlo. Ale jeden proud vlažné vody prostě nedostaneš. Holt tu asi převažují potomci Vikingů, ostřílení, větrem ošlehaní odolní jedinci, pro které je jakýkoliv teplotní komfort domova, ať už vzduchu nebo vody, zbytečnost 😊. Já zjevně potomek ledových lidí nejsem a prostě funguju na sluneční pohon, případně na jakýkoliv zdroj tepla zaručující teplotu kolem 23°C (a víc). Takže šup do merina, pod peřinu, zapnout přímotop a vyspat se v irské verzi tepla na další den.
