Irish Retreat: finále v Dublinu

Čekala mě teď už známá cesta Cahersiveen - Killorglin - Tralee - Dublin. Jasně, šlo by jet i z Killarney nebo třeba letět. Jenže tohle už mám víceméně naučené a fungovalo to, tak proč si to komplikovat. Hledání, plánování a kombinování bylo dost, tak volím známou, osvědčenou cestu, ať jsem v klidu.

Varianta jedna je, že vstanu nějak před sedmou a svezu se jedním busem rovnou do Tralee. Varianta dvě je pomalé ráno se snídaní a jeden přestup. Vybrala jsem si pozdější autobus. Vždyť mám vlastně dovolenou, nemusím být splašená a můžu se v klidu vyspat. Navíc jsem chtěla prohodit ještě pár slov s paní domácí, včera jsem na ranní bus vypálila jak střela. U snídaně jsme tedy probraly Irsko i Česko, jídlo, cestování, její rodinu, prostě život. Ushi se se mnou rozloučila radou: „Never stop travelling!“ Tak této rady se budu držet ráda.

Známé číslo autobusu a už i známý řidič mě dovezli do Killorglinu, města kozla 😊. Posvačila jsem tu u řeky se sluníčkem v zádech, co víc si přát. Takové „restauraci“ dávám pět hvězdiček z pěti. V mezičase jsem ještě stihla prohodit pár slov se skupinkou Španělů ze Zaragozy a poradila jim, jak se obsluhuje appka na lístky na autobus. Tak snad někam dojeli…

Další autobus mě vzal do Tralee. Měla jsem čas akorát na nakoupení svačiny do dalšího busu a na odskočení si. (Btw. oceňuji veřejné bezplatné a slušně vypadající toalety na většině míst, která jsem v Irsku navštívila.) Ve frontě na nástup na palubu busu jsem prohodila pár slov s mladým Brazilcem (taky jak jinak v Irsku 😊) a už jsem zase směřovala zpátky do Dublinu.

Místo milého spolusedícího mě tentokrát zaujal naproti sedící hulvát mladšího věku, který si myslel, že celý autobus zajímají hlasité výlevy jeho telefonu. Asi jako když někdo permanentně přepíná televizi sem a tam… Na hluk jsem háklivá, na bezohlednost taky, takže mě týpek fakt točil. Vzala jsem si svoje sluchátka, ovšem když byla pomalejší písnička, byl i přes moje špunty slyšet jeho mobil. Tak snad týpek brzy vystoupí, nebo se mu ten mobil vybije. (Ještě teď, když si na něj vzpomenu, mě rozčiluje.)

Kupodivu jsme teď nevětrali střešním oknem. Naopak, v autobusu se topilo! A fakt hodně! Dokonce jsem seděla jen v tričku. Poprvé jsem v této zemi zažila pocit šíleného vedra! Vida, zažiju v Irsku i saunu! Co jsem při první dálkové cestě zaspala, to jsem se teď snažila z okýnka dokoukat. Koukala jsem na zástavbu, na zelenou krajinu, na lidi na chodnících, na ulice města Limerick, které mě zaujalo… A najednou jsem koukala na ulice Dublinu (včetně ikonických vrat Guinness Storehouse). Tradá, jsem tu. Vystoupit v Dublinu kolem šesté večer pro mě bylo jak rána mezi oči. Tvrdý návrat do reality. Hlava na hlavě, šrumec všude kolem mě. Z konce světa jsem byla zase v civilizaci. Dost šok.

Takový rachot jsem opravdu nečekala. Když jsem přiletěla, byla „velikonoční sobota“ kolem deváté ráno. Kdo mohl, zřejmě zmizel z města na venkov, ostatní asi ještě spali. Hlavní ulice O'Connell byla téměř prázdná a klidná. Teď jako by se sem stáhlo celé Irsko a spoustu cizinců k tomu. Vůbec jsem se nemohla vzpamatovat, byť velké množství lidí v hlavním městě moc překvapivé není 😊. Nezbývalo mi nic jiného než se mezi všechny ty hlavy vrhnout po hlavě směrem k ubytku. Pro přespání v Dublinu jsem zvolila hotel. Byl kousek od centra, už mimo největší lidský provoz. Přiznám se, že vyhřátý pokoj a koupelna, smíšená baterie v umyvadle a ve sprše a proud horké vody fakt bodly. Neuvěřitelný luxus!

Ačkoliv jsem toho měla z přehřátého autobusu plné kecky, sebrala jsem zbytky sil a ještě vyrazila lehce prozkoumat město. Ať zítra vím, jakým směrem se co nachází. Prošla jsem pubovou čtvrť Temple Bar a musím přiznat, že mě zamrzelo, že jsem tu sama. Docela bych s někým na pivo zašla, fakt to tady žilo. I kdybych si tu do nabité hospody sedla sama, nebylo by to ono. V tenhle moment to chtělo mít někoho známého s sebou.

Za chvíli se mi to rozleželo a usoudila jsem, že si na to pivo dojdu, ale do nějakého klidnějšího podniku blíž hotelu. Ovšem po dalších dvaceti minutách se mi to rozleželo podruhé. Padla na mě únava, a tak jsem si chtěla koupit pivo po cestě na hotel. Jenže koupit si JEDNU plechovku nebo láhev piva se rovnalo nemožné misi. Chtěla jsem irské černé, skončila jsem u ipy s obrázkem králíka/zajíce (aspoň ještě velikonoční motiv 😊). Nic jiného než zvířátkové ipy se totiž po jednom neprodávalo a multipack „normálních“ piv bych se svojí současnou formou nevypila ani za týden.

Vyspinkaná v teple a dorůžova jsem další den zvládla základní okruh dublinských turistických cílů. Sice povrchně, zvenku, ale aktuálně mi to stačilo. Mám období přírody a kulturně jsem se opravdu vyřádila v prosinci v Madridu. Tak tedy letmo pár míst:

Dublin Castle - hrad jsem zastihla během částečné rekonstrukce; je to z mého pohledu takový hrad „bobík“ 😊, zvenku ne tak výrazný (oproti tomu, na co jsme zvyklí v Česku); v blízkosti hradu nádherný parčík/zahrada

Ha'penny Bridge - nelze minout, kousek od něj jsem vystupovala z busu; bílý s lampami; vede do čtvrti Temple Bar

Christ Church Cathedral - fotogenická; přesně ta architektura, kterou si člověk u církevních staveb v Irsku představí

St Patrick's Cathedral - usazená v krásném, upraveném parku s fontánou; fotogenické místo; když je teplo, asi by se tu krásně popíjela káva a pozorovalo dění kolem

St Stephen's Green Park - krásný, veliký park s vodními plochami, ptactvem, skulpturami a květinami

Temple Bar - ikonická červená hospoda / pubová čtvrť

Trinity College - kampus této dublinské univerzity je volně přístupný; opět krásně zelený a upravený

Grafton Street - klasická hlavní ulice s obchody, restauracemi…

A další krásné budovy a místa 😊

Suma sumárum, Irsko mě neuvěřitelně mile překvapilo (a moje intuice mě nezklamala). Mohlo mě spolknout, přežvýkat a zmoklou a zmrzlou vyplivnout. Místo toho mi ukázalo svoji přívětivou tvář (leckdy slunečnou!) a odhalilo svoji krásu. Krásu, pro kterou si musíš dojít a nenechat se po cestě odradit. Stejně jako v životě. Ani tady to nesmíš vzdát, když tě zastihne první (nebo druhý nebo třetí) mrak. Prostě se přežene a můžeš pokračovat. Všechno se pořád a stále mění, jako zdejší počasí, a ty můžeš nejlépe s tím vším plout. Irsko, děkuju za všechno. Rozloučilo ses nejlíp, jak jsi mohlo - s láskou. (Moje interpretace nápisu níže církevní není…) See you soon.