Článek
Mým oblíbeným španělským městem je Valencie, v Irsku mi „přišel do cesty“ Valentia Island. Pěkná shoda náhod, podobnost jmen je zřejmá. Pátrala jsem, jestli nemají stejný původ. Ten se sice na první pohled liší, ale při troše „snahy“ tam spojitost vidím dost zřetelně. Valencie je prý odvozená od latinského výrazu pro sílu či zdraví (valentia). Název Valentia Island pak vznikl zřejmě anglickou „zkomoleninou“ irského výrazu Béal Inse ("ústa ostrova" - odkaz na vjezd/vstup do přístavu). Irské jméno ostrova je Oileán Dairbhre, ostrov dubů. A tak nějak mám pocit, že dub je v keltské společnosti považován za krále stromů, symbol síly a zdraví. Víc nemám co dodat. Snad jen že si mě tahle místa zvou, abych našla svoji sílu?
Už jsem byla zalezlá v posteli a přikrytá až pod nos dekou, když jsem začala přemýšlet, jak zorganizuju zítřejší výlet. Cíl byl jasný, Valentia Island. Jenže jak se tam dostat? Po poledním má začít pršet, takže spolehnutí se čistě na vlastní nožky není úplně topka. Na ostrov jezdí pravidelně trajekt, jenže dostat se k němu znamená hodinu chůze (a odpoledne zase hodinu zpátky). A má pršet. Nic k trajektu nejede. Jak z toho ven? Prostě vstanu dřív a zvládnu to.
Chvilku jsem ještě zkoumala místa, trasy a vzdálenosti a najednou jsem našla, že úterý, čtvrtek a pátek jezdí na ostrov nová autobusová linka, přímo z té zastávky naproti mému ubytování! A zítra je co? Úterý! Klika, klika, klika. Problém vyřešen.
Na mém áčtyřkovém seznamu byla jízda trajektem, Tetrapod Footprints a výšlap na horu/kopec Geokaun. Zbytek, co počasí a čas dovolí. Jenže mě začala lákat vesnička Portmagee, když už tam ten autobus zastavuje, a z ní dojít na Bray Head kopec, protože by tam mohl být pěkný výhled na oceán. Navíc je na mapách zaznamenaná trasa Bray Head Loop Walk, takže vyloženě nesmysl můj záměr nebude.
Jak jsem vymyslela, tak jsem učinila. Busík jel v 8.40. Ideální čas, protože jsem chtěla co nejvíc stihnout, než začne pršet. V Portmagee jsem byla za chvíli. Byl neuvěřitelnej pocit přicházet na ostrov po mostě takhle brzy, když všechno kolem, zdá se, ještě spalo. Všechno bylo tak svěží, čistý… Jen já, vítr, voda, krajina. Foukalo fakt dost, takže za chvíli jsem pod kšiltovku nandala čelenku a na ruce rukavice. Zima mi pak už nebyla, chůze do kopce zahřeje. Stále ovšem platí, že bez merina a goráče do Irska nelez…
Výhled z mostu v Portmagee
Když jsem se cestou vzhůru kochala výhledem na pobřeží, na kombinaci zelena a oceánu, míjela jsem se se starší paní. Takovou čupr babčou, opravdu v nejlepším slova smyslu. Pozdravily jsme se a začaly se bavit. Paní se ptala, odkud jsem se tu vzala, jestli jsem tu sama, jak jsem se sem dostala… Samotná holka z Česka tu na ni působila asi jako zjevení. Tak jsem jí poctivě povykládala co a jak. „You're so clever, you're so brave, be proud of yourself.“ Tak i kdyby tahle věta měla být to jediný, co si z Irska odvezu, stojí to za to. A zařadila se mezi ty nejkrásnější komplimenty, které jsem kdy ke své osobě slyšela.
Než jsme se s paní stihly úplně rozplynout nad tím, že „the ocean does my heart good“, přišla další ženská do party. Jen slyším „Hey, it's you again!“ „Yes, it's me!“ vysmátě jsem odpovídala. Místňačka, která mě včera míjela, když jsem se pozastavila nad výrazným psím štěkotem, tu s hůlkami pěkně v tempu ťapkala vzhůru. (Trénovala na Camino de Santiago.) Už jsme byly do hovoru tři. Samozřejmě to skončilo u toho, kdo koho zná a že se znají vlastně všichni. Tedy kromě mě. I když já byla vlastně zahrnutá taky - díky mojí ubytovatelce, jejíž syn chodil do školy s dcerou jedné z dotyčných dam. Nejstarší paní se rozloučila a my dvě zbylé jsme dorazily ke zbytku strážní věže Bray Tower. Paní si se mnou udělala selfíčko na Snapchat pro dceru a pak jsme se rozloučily.
Já se začala sama a v klidu kochat pohledem na oceán. Je tu, zase on. Ten nekonečnej a neuvěřitelně silnej, i když je tu klidnej. Nejvíc. Foukalo, ale bylo vidět. Někdy je tu prý vítr tak silný a mračna tak hustá, že nevydržíš stát na místě a nic nevidíš. Já viděla. Dokonce i the Skelligs - malé strmé ostrovy, vypadají opravdu jak série ostří. (A jsou slavné, protože se na nich natáčely Star Wars). Popošla jsem od věže dál, blíž k oceánu. Strašně mě lákalo dojít až na kraj, ale fakt foukalo, byla jsem tam sama, bylo tam bahno a kameny a ovce, i ty rohatý. A tak jsem došla jen doprostřed, rozum zvítězil. Po sérii fotek a za stálého kochání se jsem pokračovala dál po okruhu. Došla jsem na nejvyšší místo, kde překvapivě vítr ustal, a viděla ten první zub z mapy. Tam někde je asi Dingle, který jsem vynechala. Nevadí, nejsem tady naposledy.
Výhled na oceán a the Skelligs
Cesta dolů a zpátky byla podmáčená, bahnitá, zase foukalo a začalo trochu pršet. Do bot jsem si nabrala statečně, ne vždycky jsem věděla, že se trávou propadnu níž… Jestli v botách bylo čtvrt kila písku ještě z loňského Portugalska, tak teď přibylo půl kila bahna z Irska. Než jsem došla zpátky do Portmagee, počasí se asi třikrát změnilo. Už jsem nebyla překvapená. Cestou na mě ještě vykoukla směrovka na Geokaun Mountain, pouze 3 km. Pokušení bylo veliké, počasí ale nepřálo a navíc poslední bus (z Portmagee) jede za dvě a kus hodiny…
Prošla jsem tedy vesničkou sem a tam, vybrala si restauraci na oběd a právě včas do ní zaplula. Začal slejvák. Já už ale byla v suchu a teple. O to víc mi burgr, malé černé pivo a normálně velké latté za znění devadesátkových hitů chutnaly. Vyřídila jsem navíc i všechny jízdenky na zítra, Dublin už čekal…
*** Mimochodem, Valentia Island je místo, odkud byla Evropa prvně spojená telegrafním kabelem vedeným na dně oceánu s Amerikou, Newfoundlandem. Chtělo to pár obřích lodí, spoustu a spoustu peněz, megadlouhý a megatěžký kabel a nekonečnou odvahu. Tři pokusy neklaply, ten čtvrtý v roce 1866 vyšel. Celý příběh stojí za to si přečíst.
Památník telegrafického spojení Evropy a Ameriky
