Článek
První pořádné ráno v Irsku mě mile překvapilo, nepršelo a vykukovalo sluníčko. Posnídala jsem poctivě párečky, vajíčka, dva fláky slaninky, grilované rajčátko a dokonce žampion a white pudding. (Světe div se, tahle věc, co s pudinkem nemá nic společného, mi docela chutnala!) A samozřejmě černý čaj. Paní, která měla snídaně pod palcem, byla neuvěřitelně usměvavá a ochotná. To po ránu v novém prostředí potěší. Plná síly a optimismu jsem pak vyrazila na trasu Keel Uphill Downhill Loop.
Plán na první celý den byl úplně jiný. Chtěla jsem se podívat do městečka Dingle a obejít pár míst tam. Ještě doma jsem minimálně dvě hodiny zkoumala jak se tam dostat, aby navazovaly spoje a tak podobně. (Prvotní několikahodinovou přípravu A4ky se seznamem míst, co bych při tomhle výletě v Irsku chtěla vidět, úplně pominu…) Neděle dostupnosti spojů úplně nepomohla. Nějak jsem to ale vymyslela - přesně proto, abych si to pak v Irsku v předvečer výletu rozmyslela. Už se mi nechtělo trmácet někam dál, a když jsem zjistila, že moje ubytování je přesně na pěším okruhu Keel Uphill Downhill Loop, bylo všechno jasné. Hodila jsem do batohu pláštěnku pro sebe, pláštěnku na batoh, vodu a svačinu a vyrazila jsem do irské přírody.
Okruh má zhruba 12 km a nechá se ještě o přibližně jeden další kilometr prodloužit. Ideální, abych se s Irskem pomalu seznámila. Přece jen nevím, jak to tu s tím počasím funguje a je lepší vědět, že když zmoknu nebo začnu mrznout, je ubytování relativně v dosahu.
Na začátku trasy jsem si připadala jako doma. Cestička uprostřed luk, malý potůček, přišlo mi to prostě známé. Pak jsem si začala všímat stromů. Přišlo mi, že se tu kroutí nějak víc a jinak. Jsou víc rozvětvené a s kůrou členitější, než znám od nás. Často byly porostlé jakýmstakýms břečťanem. Ihned se mi vybavil Shakespeare a Sen noci svatojánské. Jako by tu bydleli víly a skřítci a byli všichni schovaní v těch kmenech stromů… Jestli to u něj doma vypadalo podobě, nedivím se, že ho všechny ty příběhy napadaly. Jako kdyby k němu samy přicházely…
Najednou se potůček změnil v pořádný potok a objevily se první ovečky, které jsem pak potkávala už pořád a všude 😊. Měla jsem z nich nejprve dost respekt, protože pár kusů s rohama tam bylo a kolem nikde nikdo. Nicméně já jim ublížit nechtěla, tak proč by beránci měli ubližovat mně. A tak jsme se v míru minuli.
Po dalším kousku cesty se objevil oslík a hned za ním vykouklo moře. Dlouhý úzký záliv. Skoro jako fjordy v Norsku! (samozřejmě s velkou nadsázkou 😊) Pecka, konečně zase vidím moře! Nasadila jsem si kapucu proti větru a užívala si pohled vlevo, pohled vpravo, nahoru a dolů a pořád dokola. Je to tu krásný a klidný. Klid, asi ten mě sem nalákal.
Výhled na moře
Trasu jsem si kolem zálivu prodloužila o ten zmíněný kilometr, chtěla jsem dál hltat pohled na vodu. Opět jsem se sešla s kámoškama ovečkama, párkrát se probrodila bahnem, louží a zase bahnem a vrátila se na původní trasu.
Tentokrát se zvedala nahoru, do kopců. Procházela jsem vesničkou, kde mě vylekal pán, co na zahradě trénoval odpal golfových míčků. Prohodil pár slov, ze kterých jsem pochopila, že je zřejmě po delší době pěkné počasí. Tak to mám fakt kliku! Svítí sluníčko, je mi teplo, neprší. Všechno v naprostém pořádku, dokonce nad očekávání.
Krajina se změnila ve vlnitě kopcovitou, barevně přešla ze zelené do zemité hnědé. A všude kolem ty keře, co kvetou žlutě, vypadají mile a roztomile, a přitom mají trny. Pracovně jsem jim říkala pantoflíčky, podle květů. Botanici by mi asi dali… Jak si to tak štráduju a kochám se fotkou cesmíny, která se mi fakt povedla a hlavně u které jsem poznala, že to cesmína je, kde se vzala, tu se vzala louže přímo přede mnou. Roztahovala se na celou šířku cesty a bohužel vypadala dost hluboce. A zabahněně. Zkusím trochu pošoupnout ty žluté ostnaté keře, abych mohla projít. Au! Tak to nepůjde. Jenže plavat v louži nechci. Au! Keříku, šoupni se, prosím. Ještě kousek… Au, trn v koleni. Au, trny v dlani. Stejně jsem si do louže šlápla a dost kvalitně. Nemohla jsem totiž trnům obětovat svoji pekelně drahou goráčovou bundu, která mi za ty peníze musí vydržet do důchodu… Tak jsem radši obětovala sucho v botech.
Žluté keře s trny!
Další artistické číslo už jsem předvádět nemusela a v poklidu (a dalším bahnem) jsem došla na ubytování. Bylo toho tak akorát. Dám si oraz a dojdu si pak dát něco teplého k večeři. Housek bylo včera až dost. Dole ve vesnici je restaurace, tak snad tam budou mít otevřeno.
Otevřeno měli, ale začalo tak pršet, že jsem málem večeři vzdala. Druhé boty jsem umočit nechtěla, na pláštěnku jsem byla líná a deštník jsem si do Irska nevzala! Nechápu, jak jsem doma přemýšlela, ale deštník jsem považovala za zbytečný. Mám přece pončo pláštěnku a svou super bundu a v dešti nikam chodit nebudu, jakože ve „svátečním“ nesportovním. Ale že třeba půjdu někam jíst a budu si chtít aspoň trošku ochránit před deštěm druhý (negoráčový) boty, to už jsem těžce nedomyslela. Naštěstí se nade mnou všichni irští duchové počasí slitovali a za chvíli přestalo pršet. Stačilo si přát, chvíli počkat a slejvák byl pryč. Doběhla jsem do restaurace a hrdinsky si objednala jehněčí, aniž bych věděla, jestli to jím. (O ceně jídla radši mlčím.) A k tomu malé černé. Malé černé chutnalo, jehněčí vlastně taky, až na kousky, kde byl tuk. Tam jsem opravdu cítila kozinu, ačkoliv to bylo jehněčí. V restauraci měli hrozný frmol, byla vlastně sváteční velikonoční neděle. Zblajzla jsem to, zaplatila a vrátila se „domů“ nabrat síly na další den.
Pondělí bylo opět přejezdové. Posnídala jsem stejně vydatně jako den předtím a k tomu jsem sebrala odvahu zeptat se majitelek, jestli by mě někdo nesvezl do vedlejší vesnice na bus (opět Castlemaine). Až moc vzrušující pětikilometrovou procházku podél silnice už jsem znova absolvovat nechtěla. Protože majitelky byly fakt milé, jedna z nich mě bez problémů odvezla a ušetřila mi tím spoustu sil, času a nervů. (Ještě jednou jí moc děkuji 😊)
V Castlemaine jsem skočila na už známou linku 279 a dojela do městečka Killorglin. Městečko bylo cítit kozlem, regulérně prostě vesnicí. (Vím, o čem mluvím, jsem původně z vesnice a hned na kraji tam máme kravín…) Až později jsem zjistila, že poznávacím znamením městečka je poměrně trefně právě kozel, dokonce s korunou na hlavě (King Puck) 😊.
Stihla jsem si tady dát kafe, popovídat v kavárně s místními a navzdory státnímu svátku i nakoupit jídlo v supermarketu. Za chvíli přijel autobus číslo 280. Nalodila jsem se a směřovala do finální destinace tohoto dne, městečka Cahersiveen.
