Málaga: třikrát a dost(?)

Když mě v roce 2021 přibrala kolegyně do její party cestovatelek, moje nadšení nemělo mezí. Španělsko byla moje oblíbená země a jakákoliv šance objevit další její kouty se musela využít. Navíc jsem tentokrát nemusela jet sama, bylo nás pět žen - vítaná změna. Já - metr osmdesát vysoká bruneta a čtyři blondýny kolem metru pětašedesáti. Trošku jsem jim tu dosavadní jednolitost narušila. Nicméně jsem mohla nabídnout základní znalost španělštiny, ujala jsem se role pomocného navigátora a gastronomické rádkyně. K tomu jsem (alespoň myslím) přidala vysokou míru tolerance, bezproblémovosti a cestovatelského klidu. Navíc v pěti se nám samozřejmě pěkně rozkládaly náklady. Já osobně jsem ještě maximálně oceňovala luxus cestování autem. Kdybych se vydala na obdobný výlet sama, pomocí hromadné dopravy bych za týden neměla šanci zhlédnout to, co jsme zvládly my. (Ani bych se v zahraničí tenkrát neodvážila řídit.)

Do Málagy jsme tehdy přiletěly večer. Ten pocit, když se letadlo dotklo španělské půdy a já se nadechla prvního tamního doušku vzduchu, byla prostě čirá radost spolu s vědomím, že jsem přesně tam, kde mám být. Propletly jsme se s vypůjčeným autem ulicemi i kruháči a zaparkovaly v těsném parkovacím domě nedaleko ubytování. První apartmán se povedl. Byť zvenku budova nevypadala nic moc, uvnitř byl vidět pravidelný úklid. A cítit pro Málagu tolik typická vůně aviváže a domácích difuzérů :). (Ta vůně mě tam pak provázela při každé další návštěvě.)

Objevovat město jsme začaly druhý den dopoledne. První dojem byla vyprahlost. Uprostřed čtvrti, kde jsme bydlely, zřejmě kdysi protékala řeka, teď zbylo jen vysušené koryto. „Vedrem zaprášené“ ulice, vyhřáté chodníky s pomerančovníky a celkově takový oranžový dojem, to byly moje první chvilky v Andalusii. Po chvíli jsem začala vnímat palmy, mramorová náměstí a honosnější budovy. S holkami jsme proběhly klasické turistické cíle a atrakce. Vyšlapaly jsme to nahoru na hrad/vyhlídku Gibralfaro, prošly zahradami Alcazaby, posvačily turistické tapas u římského amfiteátru. Zatímco větší část skupiny se chladila španělským pivem nedaleko katedrály, já s jednou kolegyní jsme vyměnily umění pivovarnictví za umění malířské v Museo Picasso.

Nakonec zbyl čas i na koupačku a večeři na městské pláži Playa de la Malagueta. Původní plán byl dojít po večeři „přímou cestou domů“, vytvořit z našeho slaného wet looku ideálně glam night look, a pak vyrazit do víru malagské noci. Jenže na promenádě Muelle Uno nás spolkl bar a pak ještě jeden… Tomu druhému jednoduše nešlo odolat. Palmy, měnící se světýlka, skvělá hudba a bílý (!) dlouhovlasý koberec. Navzdory slaným vlasům i kůži jsme si to tu užily a ten lehce nedokonalý vzhled nebyl na selfíčkách vůbec poznat. Vše vyřešil můj „nedokonalý“ foťák na mobilu. Prostě se zbytečně nezaměřoval na zbytečné detaily.

Moje první návštěva Málagy byla tedy poměrně letmá, oťukávací a plně turistická. Zahrnula památky, kulturu, jídlo, moře i zábavu. Málaga nebyla perlou Andalusie, ale byla její vstupní branou. Branou, která se po dlouhé době covidu zase pomalu otevírala.

Zhruba o rok později jsem se do Málagy dostala podruhé. Ne že by mě město tolik uchvátilo, ale v danou roční dobu tam byla velká pravděpodobnost pěkného počasí, a protože jsem letěla sama, oceňovala jsem, že město už budu znát. Pamatuju si, že letenku jsem si koupila večer před invazí na Ukrajinu. Dlouho jsem nevěděla, jestli tam odletím, a pak jsem zase dlouho přemýšlela, jestli si nesbalit na delší dobu…

Letenku jsem sice měla včas, ale ubytování jsem tenkrát řešila až večer/ v noci před odletem. Holt se toho tenkrát v tom týdnu sešlo nějak moc. Zařizovala jsem si byt, objížděla obchody a sestavovala nábytek. Na první víkend v novém bytě jsem si neprozřetelně pozvala na přespávací návštěvu kamarádku s malým dítětem a psem. V týdnu následujícím po návštěvě pak samozřejmě v práci nejvíc práce a k tomu ještě nějaký meeting. A tak jsem v pátek seděla doma nad pracovním počítačem až do večera (se zprovozněným internetem v ten den! a s VELKOU sklenicí bílého vína!). Zhruba v devět jsem si vyřídila pojištění, a pak v posteli hledala na mobilu ubytování. Moje vyděšení bylo enormní, jednak nad cenou, nad kvalitou a i nad (ne)dostupností. Nakonec jsem se z nouze zaregistrovala na Airbnb a před půlnocí tam bouchla prostě nějaký pokoj v bytě u nějaké hooodně nalíčené paní. Děj se vůle boží.

Málaga mě podruhé přivítala ne úplně přívětivým počasím. Oproti předpovědi nepršelo, ale neuvěřitelně foukalo. V kombinaci s bytem, kde se netopí a kde podlaha je z mramoru, to pro mě nebyl úplně tepelný komfort. Dle slov mojí domácí „nejhorší zima za padesát let“ vygradovala calimou. Jednoho rána jsem koukla z okna a všude bylo oranžovo. Nepršel déšť, ale vznášel se a pomalu padal písek. Nemohla jsem věřit tomu, co vidím. Z poletujícího písku se postupně stalo všudypřítomné bahno, když se nakonec spojil s deštěm. Bahno na autech, na ulicích, na lavičkách, na terasách, na balkonech… A já s většinou oblečení bílé barvy…

Hlavně kvůli tomuto nevlídnému počasí jsem nebyla se svým pobytem úplně spokojená. Přece s takovým pocitem nemůžu svoje milované Španělsko opustit. Nakonec jsem si tedy svůj pobyt lehce prodloužila. A dobře udělala. Ty dny navíc pro mě znamenaly tak nějak splnění mého snu pobýt v téhle zemi (a u moře) déle. Měla jsem šanci víc poznat místní každodenní život, trochu pilovat jazyk a užít si snad i lepší počasí.

Ta hooodně nalíčená paní domácí byla v pohodě. Neuměla moc anglicky, a tak jsem byla nucená používat svoji omezenou španělštinu. Andaluský přízvuk a jejich typické zkracování slov mi úplně nepomáhaly, ale aspoň jsem se snažila… Během mého pobytu se k nám do bytu nastěhoval ještě pár z Brazílie, a tak se můj dosud soukromý jazykový kroužek rozrostl. On mluvil španělsky pěkně a hlavně pomalu. Ona mluvila spíš portugalsky, ale hodně pomalu, a tak jí bylo taky slušně rozumět. A naše domácí, jak jinak, nadále španělsky prostě sprintovala. V téhle sestavě jsme toho napovídali i zažili dost. Domácí byla městem protřelá a ve městě známá. Obrazili jsme tak spoustu restaurací, barů a diskoték, kam bych se sama nikdy nedostala. Společné večeře, narvané taneční parkety, španělské ska, tančení flamenca i sledování průvodů během Semana Santa. Zvládli jsme to všechno.

Málaga číslo dvě pro mě byla víc místňácká (navzdory nemalému počtu turistů). Byla dobou, kdy jsem se učila víc se oťukat, poznávat se s lidmi a navzdory třeba i jazykové bariéře se s nimi bavit. (Paradoxně jsem se nejvíc oťukala a bavila se v den odletu domů…) Měla jsem příležitost se Málaze a tamnímu způsobu života podívat pod pokličku. Ovšem tím nejvíc, které jsem si tam užívala, a které si stále nosím s sebou, byla možnost denně vidět moře, jeho modrý horizont. Pamatuju si, jak jsem (s pár výjimkami) KAŽDÝ den utíkala k moři. Vždycky, když jsem viděla ten maják a modrý obzor za ním, otevřel se prostě kouzelný prostor… a radostí mi poskočilo srdce. Ten pohled se neokoukal a ten pocit si vybavím ještě teď. Málaga číslo dvě byla ryzí štěstí, radost a vděčnost za to, kde můžu být.

Říká se „do třetice všeho dobrého“. A tak jsem Málagu zkusila potřetí. Byl to ovšem z mojí strany trochu chladný kalkul. Naplánovala jsem si výlet do Irska, a protože jsem čekala, že tam hodně zmrznu a hodně zmoknu, rozhodla jsem se pro pár dní na zotavenou v Málaze. Opět a znovu jsem očekávala teplo a slunečno a opět a znovu mi tahle sázka ne úplně vyšla. V Irsku při mně stáli všichni přírodní svatí a navzdory „wet season“ jsem vlastně ani pořádně nezmokla. Teplotně to bylo také nad očekávání. (Což samozřejmě neznamená teplo, ale nechalo se.) Když jsem odtud odlétala, bylo mi vlastně líto, že už tuhle zelenou zemi opouštím. A to i přesto, že další destinace byla moje srdcovka, Španělsko. Divný!

První den v Málaze se teplotně povedl. Navíc jasno, slunečno. Prošla jsem s kapkou nostalgie centrum města a už dopoledne mě zarazilo velké množství turistů. Letní sezóna ještě zdaleka nezačala, a přesto tu začínala být hlava na hlavě. Zatím mi to nevadilo, převládal pocit radosti, že jsem někde, kde to znám. Plácla jsem se odpoledne na Malaguetu, oddechla si, že jsem zvládla dosud neznámé Irsko i přesun Dublin - Málaga, usnula a úspěšně si ogrilovala nohy do slušivé rudé…

Druhý den se začala opakovat historie, přišla calima. Ne tolik oranžová, ovšem prachové částice bránily slunci zářit. Nicméně já i moje červená lýtka jsme tyto podmínky ocenily. Mohla jsem se v klidu uklidit do zeleného parku kus za Málagou a celý den sepisovat svoje zážitky z Irska. Konečně jsem se k tomu dokopala a nemohla se na nic vymlouvat.

Další den jsem se vydala ještě dál za Málagu. Tam, odkud jsem měla krásné vzpomínky na ničím nerušený výhled na dálku moře. Jenže calima pokračovala a teď už bránila slunci nejen v tom zářit, ale i hřát. Doufala jsem, že se obloha rozjasní, ale to se dělo jen velmi pomalu. Prošla jsem promenádu, park a doufala, že přestane foukat a trochu víc se zahřeju. Regulérně mi chvílemi bylo chladno, i tak jsem se ale podle plánu plácla do překvapivě teplého písku. Počasí se lepšilo, ale sauna to nebyla. Navíc moje kdysi liduprázdné místečko se stalo dalším prostorem, kam se nezvratně šířil turistický byznys. Přibyly slunečníky, grilovací lodě, venkovní posilovna a další turistické zázemí. A náš obyčejný plážový bar se měnil na zděnou (a jistě budoucí posh) restauraci. Bylo mi z toho fakt smutno, celá ta atmosféra, kterou jsem si pamatovala, prostě zmizela.

Když jsem se vracela (s lehkým škrábáním v krku) do Málagy, viděla jsem, že kouzlo zmizelo i z ní. Už tu nebylo ve vzduchu cítit ani Španělsko ani Andalusie. Málaga (pro mě) ztratila svoji tvář. Překryly ji všechny ty známé obchodní značky, španělštinu přehlušil mix všech dalších jazyků a místo jižanské vřelosti začala převažovat anonymita a konzum. To množství lidí prostě Málagu převálcovalo.

Poslední den jsem se opět vydala za město, tentokrát tam, kde jsem ještě nebyla. V sympatickém letovisku na mě konečně dýchla ta pohoda, klid a přátelskost, kterou jsem očekávala. Rozmohla se ve mně nějaká viróza, a tak jsem se modlila za pohodové počasí, které mi umožní si lehnout k moři a jen odpočívat. Moje přání bylo vyslyšeno a já se na krásné pláži snažila vyhrát nad nemocí. Střídala jsem růžovou tabletku za bílou a přemýšlela nad tím, že tohle panorama stojí za to a konečně se tu cítím tak, jak jsem očekávala.

Málaga třetí byla zcela upřímně trochu zklamání. Pokud jde o Španělsko, laťka je u mě nastavená vysoko a čím větší očekávání je, tím je také vyšší riziko zklamání. Brala jsem Málagu jako samozřejmost a ta mi to lehkou přezíravostí vůči mé osobě vrátila. Dobře mi tak, zas jsem se jednou víc řídila hlavou a kalkulovala… Málaga se mění před očima a roste. Nabízí luxusnější budovy i služby a dává ze sebe návštěvníkům stále víc a víc. Chce ze svého turistického potenciálu vytěžit maximum, čemuž se člověk nemůže divit. Sama se k turistům řadím, a proto nesoudím. Jen se snažím při svém pobytu zanechat co nejmenší stopy. Pokud má tahle oblast k dispozici (de facto pouze) slunce, pláže, moře a vysoké teploty, přirozeně s těmito kartami hraje. Otázkou zůstává, kam až lze zajít. Kde je hranice turismu, co jsou místní schopni a ochotni obětovat. A kdo, kdy a jak tu hranici nastaví? Snad si ji nebude muset v poslední možné chvíli nastavit sama příroda…

Z Málagy jsem letěla už víceméně nemocná. Poprvé jsem se tak těšila z dovolené domů a pražské letiště bylo úlevou. Historie se zase zopakovala, po druhé Málaze jsem totiž taky měla slušnou angínu (či co). Tím jsem asi tento kruh uzavřela, je zřejmě načase pohnout se dál. Bylo by naivní myslet si, že věci zůstávají stejné. Můžu být na stejném místě, ve stejném období, podnikat stejné aktivity, ale přesto bude všechno jinak. Každý moment je unikátní, perfektně načasovaný a neopakovatelný, proto je každá chvíle tak vzácná. Přesné opáčko si vyžádat nejde. Můžu být jen vděčná za možnost všechny ty momenty prožít a s úsměvem na rtech na ně vzpomínat.

Vzpomínky na Málagu budou vonět po pražených mandlích, barvit se všemi odstíny zelené jako její park, dýchat modře stejně jako obloha, když na své hranici líbá moře, a chutnat sladce jako to nejlepší smoothie z tržnice Ataranzas.

Co vidět v Málaze:

Alcazaba – pevnost/palác na kopci Gibralfaro; první zmínky už v 8. století; zeleň, fontánky, výhled

Aréna Plaza de Toros - býčí aréna

Ataranzas - klasická tržnice se všemi mňaminkami, které si představíte

Botanická zahrada La Concepción - na samém okraji města směrem nahoru do hor, jezdí tam bus; vyhrazená doba, kdy je vstupné zdarma; krásný výhled na město; opravdu rozlehlá, hodně rozlehlá

Calle Marqués de Larios - široká, prostorná nákupní ulice, která ale bývá plná lidí; je lemovaná všemi těmi známými obchody a restauracemi; vede k moři :)

Centre Pompidou Málaga - španělská pobočka tohoto muzea; nachází se na Muelle Uno

Gibralfaro – název kopce a také hrad/pevnost, postavená ve 14. st. mimo jiné za účelem ochrany Alcazaby

La Catedral (La Santa Iglesia Catedral Basílica de la Encarnación de Málaga) - katedrála typicky španělských (= standardně obřích) rozměrů; stavěla se přes dvě stě let; prvky renesance, baroka…

Museo Picasso – muzeum/galerie plná Picassových děl; za mé návštěvy se zde mohlo fotit

Parque de Málaga - dlouhý park mj. kopírující cestu k moři; plno palem a další zeleně, příjemný stín, lavičky

Plaza de la Merced - náměstí s lavičkou, na které sedí socha Picassa

Pláž Malagueta - městská pláž, která neoplývá výraznou krásou, ale člověk ocení, že se tu může plácnout a vykoupat; spoustu chiringuitos a hřišť

Promenáda Muelle Uno – promenáda a gastro/nákupní „třída“ u moře; eyecatcher je bílá instalace nad částí promenády, takový efektní a efektivní slunečník/stínidlo, který standardně září bílou barvou (pokud máte jako já štěstí na calimu, můžete ho vidět zahalený v oranžovo-hnědé barvě)

Soho – ano, Málaga má svoje Soho; čtvrť street artu, moderních podniků, galerií…

Teatro Romano (římský amfiteátr) - blízko Alcazaby; hromadí se zde skupinky turistů :)

*** Málaga je proslulá procesími během velikonočního období. Týden od Květné neděle (Domingo de Ramos) do té Velikonoční se nazývá Semana Santa. Z kostelů se vynášejí sochy (plastiky) a na oltářích/trůnech je pak ulicemi nosí (na svých ramenech) skupiny kajícníků. Ti mají špičaté čepice a jsou jim vidět jen oči. Jejich krok je specifický a sehraný, což procesím ještě přidává na vážnosti. Přiznám se, že člověka chvílemi opravdu mrazí…

Tato procesí lákají samozřejmě mnoho návštěvníků, a tak město pravidelně praská ve švech. Ceny ubytování i letenek letí v tomto období vzhůru. Podél ulic lidé často sedí na rybářských židličkách (s několikahodinovým předstihem), aby mohli procesí pozorovat. Kde je prostor, vyrostou i oficiální tribuny a rozmístí se sedačky. V Málaze je prý každoročně jedním z kajícníků místní rodák Antonio Banderas.