Článek
Pan Fotograf se zjevil zničehonic. Jednoho večera mi blikla na mobilu žádost o přátelství na FB. Zrovna jsem byla dobře naladěná, měl kliku. Žádost jsem výjimečně přijala. Už jsem ho totiž jednou potkala. Fotil svatbu, kde jsem svědčila. Poměrně dobře jsem si ho pamatovala. Něčím mě zaujal, ale vysloveně můj typ to tehdy nebyl. To něco uvnitř ale měl. Jenže já byla tehdy zadaná. A hodný zadaný holky přece cizí kluky neokukujou. A stydlivý hodný zadaný holky už vůbec ne.
O sedm let později na mě vybliknul. Samozřejmě jsem věděla, o koho jde. Zkoukla jsem profil a ejhle, docela zajímavej. A možná s dost kompatibilním pohledem na svět. Hned jsem zbystřila. Začal mě zajímat. Jako člověk, ne jako chlap, kterýho bych měla jakkoliv lovit.
FB přátelé sice už jsme, ale zpráva žádná! Tak proč si mě proboha přidal?! Můj analytický mozek jede na plné obrátky. A moje zvědavost vítězí nad zdravým rozumem. Sonduju z legrace u tehdejšího ženicha: „Mladej, krásnej, perspektivní?“ To jsem ještě netušila, že jo.
Pořád mi šrotoval hlavou. Hádanka. Fotograf. Takže kreativní, s uměleckou duší, a tím i citlivý… (?) Jachtil, plachtil, prostě byl na moři. Na moři, na nekonečnu, bez kterého jsem tak dlouho nemohla být. Cestoval. Musel proto znát tu potřebu a pocit svobody. Pořád mi něco šeptalo, že ho mám poznat. Třeba se od něj něco dozvím? Něco mi přinese?
Svěřuju se kamarádovi. „Napiš mu.“ „A co mu jako mám napsat?! Já žádnýmu chlapovi psát nebudu. Nejsem stíhačka.“ „Napiš mu!“ „NE!“ A nakonec samozřejmě jo. Plytká otázka, jestli ještě fotí, vyústila v pozvání na kafe. A tak začala moje cesta do pekla.
Na tohle „rande“ naslepo jsem se těšila. Asi poprvé v životě. Hrubě jsem tušila, koho mám čekat. Sešla jsem schody, vyšla z domu a … „NO, DO HÁJE!“ Hodně dobrej. Ale pozor! Vypadá menší než já. Alarm! Alarm! Alarm! Ano, ozvala se moje povrchnost. Nicméně jsem neměla náladu ani příležitost dál výšku měřit. Zvládli jsme spolu strávit pár hodin a bylo to hodně fajn. Hodně fajn to bylo i několikrát potom. Zvesela jsem tak naskočila na kolotoč očistce.
Sice jsem byla dost dlouho sama, ale z posledního „normálního“ vztahu jsem si matně pamatovala obláčkové začátky. A tak jsem hned z první dostala pěkně na čuňu. Vidět se častěji než jednou dvakrát týdně? Těžko. Vědět, kdy se uvidíme? Neexistuje. Naplánovat cokoliv dopředu? Iluze. Vidět jakoukoliv snahu? Ha ha ha. Smířit se s tím, že ani první měsíc nebude růžový? Jediná šance. Vzala jsem ji, pěkně bolela.
Omluv a výmluv jsem si namyslela dost. Bude mu čtyřicet. Chce dodělat ten dům (co posledních pět let sám staví). Má vrchol pracovní sezóny. Je zajetý ve svým kolečku „nespat, nejíst, pracovat“. Je to nedůvěřivý, ženskýma zklamaný Štír. Nic z těchto pseudovysvětlení ale situaci neměnilo. Žádný čas, žádný zprávy, žádná romantika. A tou rozhodně nemyslím pugéty růží a houslistu pod okny.
Můj úsudek? Nechce mě. Nerada ukazuju slabost, ale je potřeba zahrát all-in. Zeptala jsem se. „Jsem zábava?“ Zábava jsem nebyla. Ale holka/přítelkyně/partnerka rozhodně taky ne. Navzdory seznámení s blízkými.
Oscilovali jsme mezi „v zimě ti zatopím v krbu a budeme prohlížet pohledy“ a „tři dny jsem se ti neozval ani tečkou“. Stejně tak oscilovalo moje srdce, nervy a slzné kanálky. V práci organizovaný a spolehlivý. Vůči mně nezodpovědný a roztěkaný. A k sobě hlavně strašně tvrdý.
Stejně tvrdě jsem jistou dobu vydržela čelit své situaci. Vždycky chci udělat maximum možného. I teď. Zase mě zklamal. Zase nedodržel, co slíbil. Zase to bolí. „Tak seš normální?!“ Ticho. Ten den. Ten druhý a další. Týden. Dva. Bez odpovědi. Takhle přece dospělí věci neřeší. Navzdory hrdosti jedu, chci si promluvit, chci vědět. Nebyl na tom dobře. Chtěla jsem pomoct. Naposledy.
Komu se ve třiatřiceti letech poštěstí být de facto vyghostovaná čtyřicátníkem? Mně. Jdu s dobou. Mladej, krásnej, perspektivní? Foťák na hřebíku, mládí/zdraví napůl v trapu a hlavně srdce napadrť.
Držela jsem do předposlední molekuly síly. Tu poslední jsem si nechala pro sebe, nechtěla jsem padnout taky. Budu totiž procházet minovým polem dál. Snad trefím bombu, která nevybuchne a neraní.
