Portugalsko: stezka splněných přání

Měla jsem akutní touhu zažít trošku adrenalinu, zkusit něco nového, otestovat sama sebe. Napadl mě nějaký trek. Zřejmě jsem někde něco slyšela nebo četla a nechala se hned inspirovat. No jo, jenže Camino de Santiago je profláklé a moc trendy. Přece nepůjdu to, co chodí všichni.

Ráda bych trek šla někde v teple, ideálně podél vody… A najednou se vynořilo Portugalsko. Oceán a teplo podle toho, jaké zvolím období. Paráda. Druhá otázka byla, jestli chci jít sama, nebo s někým. Jenže s kým? Většina z mých mála ženských kamarádek buď není ten typ, co by šel s batohem několik kilometrů denně, nebo by možná i šly, ale mají malé dítě a rozhodně se aktuálně nemůžou na týden a víc utrhnout. Ale pozor, co Zuzka?! Nedávno se rozváděla, třeba by výlet uvítala. Navíc vím, že na denní porci kilometrů je zvyklá díky svému malamutovi. Sice jsme se tolik neznaly, ale neváhala jsem a hned jsem jí svůj nápad napsala.

Zuzka se k mému překvapení a radosti chytla a souhlasila. Nechaly jsme nápad lehce uležet a na sklonku jara a léta začaly řešit termín. Jenže já byla vázaná firemní odstávkou, a to už bude v Portugalsku na pochod pekelně vedro (byť jsem to dlouho nechtěla uznat). Kromě toho nás nemile překvapily ceny letenek. Jednosměrná za 17 000 Kč a víc? Tak to fakt ne. Bolelo nás to, ale trek jsme o rok odložily. Já jsem si mezitím na severu Španělska vyzkoušela, kolik toho za den ujdu. Dala jsem podél oceánu/moře přes třicet km. Ale v batohu jsem měla jen vodu, krém a svačinu… Druhý den jsem si chtěla orazit výletem do Bilbaa, vyšlo z toho něco přes dvacet. Vypadá to, že alespoň dva dny budoucího treku zvládnu…

Rok uplynul a my kupovaly letenky. Tentokrát v předstihu. Kvůli ceně a termínům jsme vybraly letenky z Vídně. K tomu bookly první dvě noci v Portugalsku na trase a dál se uvidí. Zuzka si myslí, že budeme jednotlivé etapy spojovat a ujdeme denně víc, než je v plánu. Já jsem opatrná, vyhodnotím to až na místě, po prvních zkušenostech.

Jak se blížil odlet, pozvolna jsem balila svůj 33 l batůžek. Snažila jsem se být co nejúspornější, přesto se objem batohu nekompromisně zaplňoval. A to mám velikost S nebo M! Vyšlo mi to tak tak, kam dám na každý den vodu a jídlo, to nevím. Snad se vejdou do postranních elastických kapes… Že jsem se do batohu nakonec vešla, to byla dobrá zpráva. Stále mi ale nějak nedocházelo, že ten batoh budu mít každý den a (víceméně) celý den na zádech. A že z něj za celou dobu nic neubyde. V těsně předfinální fázi jsem svého budoucího nejlepšího přítele zvážila. Něco lehce přes osm kilo. To jde… Prostě to budu muset unést.

Den D je tady. Oblékla jsem si tehdy novou bundu (tu, co jsem pak v Irsku málem prorvala o trní), „nahodila“ naditý batoh, vzala igelitku se zbytkem ovoce, které mi bylo líto vyhodit (:D) a vyrazila jsem na nádraží. Po asi tři sta metrech mě začaly táhnout (zřejmě) achilovky. Pecka. A to mám kompresky. Tak co budu dělat v Portugalsku, to fakt nevím. Nicméně na nádraží jsem dorazila, bolest nebolest. Asi jsem šla moc rychle a nejsem zvyklá na zátěž na zádech.

Zuzka se ke mně přidala v Budějovicích. Po úvodním poklábosení jsme se dostaly na to, že jsme vlastně nevyřešily, jak se dostaneme na vídeňské letiště. „Vždyť tam jezději ty extra vlaky, to bude v pohodě, musejí jezdit furt.“ No, extra vlaky tam jezdí, ale mají pauzu zrovna, když my dvě je potřebujeme. A tak jsme ve vlaku do Linze začaly horlivě googlit, čím se teda na to letiště dostaneme. Výsledek byl zcela jednoduchý: v Linzi přestup na další vlak do Vídně, ve Vídni náskok na S-Bahn, pak přestup kolem půlnoci, na který budeme mít asi tři minuty, a pak se snad ocitneme na letišti.

Na půlnoční běh skrz nástupiště S-Bahnu i s tou igelitkou s ovocem nikdy nezapomenu. Musel to být minimálně rakouský rekord. Nečekat další půlhodinu někde ve Vídni byla prostě velká motivace. S batohy na zádech, ovocnou igelitkou v ruce a adrenalinem v krvi jsme dorazily na letiště. Prvně jsme tu využily decathloňácké pončo pláštěnky - ustlaly jsme si na nich v hale a zkoušely trochu pospat. Ideální šance, jak si na trek pořídit třeba zánět močáku nebo tak něco :). (Ne, volné sedačky tam bohužel nebyly.) Dodnes nevím, proč jsme neprošly security kontrolou a neustlaly si u gateů, třeba by tam bylo tepleji. Nevím, jestli byla kontrola už zavřená, nebo jestli nás to ani nenapadlo. Každopádně s ležením v letištní hale znělo naše vyprávění o treku mnohem dobrodružněji.

Z Lisabonu jsme pak jely autobusem několik hodin dále na jih, do malé vesničky, kde jsme se náš pochod rozhodly zahájit. Po check-inu v oceánsky laděném hostelu jsme zapadly do první restaurace, která byla po cestě. Byla to pizzeria a popravdě lepší pizzu jsem nejedla. Highlight tohoto dne měl ale teprve přijít. Sedíme si tak nad pizzou a pán, který právě přišel, se nás anglicky ptá, jestli si může sednout vedle ke stolu. (Stoly byly hodně blízko u sebe.) Přikývly jsme a pokračovaly v hovoru. Za okamžik se k nám pán naklonil a česky nás pozdravil. Začali jsme se spolu bavit, zajímalo nás, kde se v takové malé vesničce vzal. Jezdil sem vždy na půl roku chytat vlny, ne na surfování, ale ty rádiové. Portugalsko ho vzalo za srdce, a tak si tam pořídil chatu. Největší vtip byl ten, že pán byl z našeho sousedského jihočeského města Soběslavi. To zkrátka nevymyslíš! Po chvíli našeho rozhovoru mě pán dojal: „Každý den, když tady vidím slunce, děkuju, že jsem na světě.“ Cítila jsem to a cítím stejně. V tu chvíli jsem věděla, že jsem ve správnou chvíli na správném místě.

Konečně přišlo ráno a start našeho treku. V malém minimarketu jsme si pořídily pití a svačinu na cestu, jen co jsem to doslova napěchovala do posledních volných kapsiček batohu, mohly jsme vyrazit. U oceánu nás přivítala zatažená obloha, lehké poprchávání a spousta písku. Úvodní deštík jsme přečkaly pod stříškou zavřené plážové restaurace, pak už jsme pláštěnku ani bundu nepotřebovaly. Potřeba byl ale foťák a pravidelné vysypávání písku z bot. Po několika úvodních kilometrech jsme se dostaly nad oceán a začaly ty pravé výhledy. Potřebuju to nasosat, všechno, pořádně… Pamatovat si to každou buňkou těla… A zkusit tu krásu vyfotit, i když vím, že fotka ponese jen zlomek toho všeho.

První úsek měl něco přes dvacet kilometrů a nutno dodat, že 90% cesty bylo pískem. Takže původní plán Zuzky etapy spojovat vzal za své. Dvacet po zpevněné cestě nerovná se dvaceti v písku. Pokorně tak budeme respektovat doporučené denní dávkování kilometrů. A taky pokorně pochopíme, že během celého treku budeme stále olepené, ofoukané slaným větrem a opatlané od krému… žádné princezny :).

Následující ráno nás přivítalo sluníčkem. Snídaně, nákup svačiny a jde se. S modrou oblohou nad námi chytla túra úplně jiný nádech. Změnil se i ráz krajiny. První kilometry jsme procházely zelenými loukami a až po chvíli jsme se dostaly zase k oceánu. Uchvátila nás megaširoká pláž, tolik prostoru a volnosti… A taky pořádná síla větru, skoro jsme se neslyšely. Z pláže jsme se pak musely vyškrábat zase nahoru, nad oceán. Našly jsme „cestičku“ ve strmé skalce, na pomoc viselo na straně lano. A tak jsme lano na pomoc chytly a lezly, lezly, až vylezly. Když jsme nahoře uviděly, na čem je lano upevněno, ztuhl nám úsměv na rtech. Tenhle kamínek nás držel? Tak to jsme lehké jako pírka!

Druhý úsek, něco málo pod dvacet kilometrů, jsme zvládly rychle. Terén byl přívětivější - bylo více pevné země pod nohama. Na druhou stranu začal ten den tlačit batoh. Ramena si musela zvyknout na permanentní zátěž… Každopádně ještě za jasného odpoledne jsme dorazily do další vesničky, tentokrát byla opravdu pidi. Zbývající čas do check-inu ubytování jsme strávily víceméně vleže, na lavičce v parku, na sluníčku. Možnosti ubytování tu byly velmi omezené, myslím, že na výběr byla tak dvě tři místa. Zvolily jsme mládežnickou ubytovnu, relativně velký komplex podobný intru nebo kolejím. Budova byla starší, stejně jako vybavení pokoje. S tím bychom tu jednu noc zvládly. Horší ale bylo všudypřítomné vlhko a později večer a v noci zima. Kombo s tou vlhkostí a netěsnícími okny nebylo úplně příjemné. Ani merino tričko to nezachránilo. Přišly na řadu ponožky, deka typu larisa (byť jsem se jí dlouho bránila), a pak i elektrický přímotop. Jako bonus přijely večer dva autobusy dětí, které pořvávaly po celé budově snad do půlnoci a i po ní. Tak, jako netěsnila okna, netěsnily ani dveře, a tak jsme měly řev z přímého přenosu. Tohle ubytování bylo nejdražší a i zážitek jsme si odnesly největší…

Obrovskou kompenzací za nekvalitní spánek byla však následující trasa. Krajina se opět změnila a místo převládající zelené nastoupila sytá oranžová. Připadala jsem si jako v širých pláních někde v Americe (byť jsem tam nikdy nebyla). Dlouhá rovná cesta, prach a písek okolo. Příjemná změna. Rozchodily jsme únavu a těšily se z toho, co vidíme. Výhledy na oceán byly zase dechberoucí. Musela jsem zase sosat. A fotit - tentokrát oranžovo modrou kombinaci. Úžasné překvapení (další) na nás ale ještě čekalo. Při božském výhledu dolů na oceán jsme si všimly dlouhých schodů dolů, na útesy uzavřenou pláž. Shodily jsme batohy a běžely dolů. Otevřel se nám úplně jiný svět. Skála, oceán, vzduch, vítr, slunce, vlny. A naše čistá radost a nadšení. Skákaly jsme tu, běhaly na skalky do oceánu, vyhýbaly se vlnám a prostě se smály a užívaly každou chvíli tady.

V podvečer jsme dorazily do další vesnice, tentokrát to vlastně bylo městečko, dokonce letovisko. Moderní, čistě a udržovaně vyhlížející obec měla celkově příjemnou atmosféru. Stejně jako ubytování, které na první pohled vyzařovalo teplo, klid a pohodlí. Smyly jsme ze sebe prach, pot a písek a vyrazily, teď už jako skoro (hodně skoro) dámy, na večeři. Po cestě nám došlo, že náměstí je tu skvěle orientované na oceán, a tak i na západ. No ne, máme šanci uvidět západ slunce nad oceánem. Tiše jsme v to doufaly od začátku výletu, ale nikde zatím nebyla vhodná konstelace. Tentokrát to klaplo dokonale a bez větší snahy. A byla to fakt romantika, ačkoliv to nerada přiznávám. (Už jen nějaký Pan Dokonalý za zády chyběl.)

Další ráno jsme zahájily klasickým scénářem - snídaně v kavárně a nákup jídla a pití na celý den v některém z místních minimarketů. Skladba našeho jídelníčku byla opravdu pestrá. Střídaly jsme housku se salámem a paštikou, vodu, džus, jablko/banán, a když se poštěstilo, i nějakou sušenku či tyčinku. Cokoliv jiného (sýr, čokoláda) by se nám po cestě rozpustilo nebo roztavilo v batohu. Slunce bylo na kraji Evropy neúprosné, a to byl duben. V kavárnách jsme se tak vždy snažily posnídat maximálně :). Kafe, čaj, voda, džus, slané i sladké. Prostě nabrat kalorie, co to jde.

Posilněné snídaní a s nákupem v batozích jsme opět vyrazily na cestu. Byť bylo ubytování komfortní, padla na nás nějaká obecná únava, a tak jsme se domluvily, že půjdeme tento úsek každá sama. Ať si od sebe trochu odpočineme (i když ponorka nebyla) a ať si každá užijeme kousek treku sama za sebe. Po cestě jsme si párkrát napsaly, abychom věděly, že je ta druhá v pořádku.

Šla jsem tento úsek fakt pomalu. Ne protože jsem byla unavená, ale protože jsem se kochala. Každou vlnou na oceánu, každou kytičkou po cestě (písčité cestě), každou skalkou vyčnívající z vody. Občas se voda blyštila jako rozeseté diamanty. Bude to na fotce vidět? Neváhala jsem ani zajít si poměrně velký kus, abych si mohla stoupnout na útes a být oceánu ještě blíž. Když jsem se dostávala ke kraji, přišla taková vlna, že spláchla půl útesu a mě posadila na zadek. Doslova. OK, respektuju obrovskou sílu vody a úplně ke kraji nepůjdu. I tak se mi nožičky trochu třepaly… Celou dobu jsem na útesu postávala sama. Přesně ve chvíli, kdy jsem zvedala batoh ze „země“, přišel další obdivovatel výhledu. Neváhala jsem ho poprosit o „pomoc“, a tak mám z tohoto místa i fotku (i když ne úplně kvalitní).

Se Zuzkou jsme se sešly před ubytováním. Tentokrát se jednalo o takové apartmánky, velmi prostorné a moderně zařízené. Udělaly jsme ze sebe lidi, vypraly, co bylo potřeba, a vyrazily na večeři. Zase jsme se snažily celý den dojíst a doplnit co nejvíc energie. Tentokrát to byl burgr a k tomu klasická Zuzky kola a moje pivo :).

I další den začal snídaní, tentokrát v podniku u zamračeného pána :). Nevadí, čaj měl, jídlo měl a jako bonus i tradiční koláček pastel de nata. Co víc si přát. Dnes nás čeká nejdelší úsek, každá kalorie navíc se bude hodit. To jsme ještě nevěděly, jak moc. V půlce týdne se totiž zlomily teploty a vyšplhaly na sluníčku nad třicet. A my se v rámci dnešního úseku dostaly do vnitrozemí, bez větru a jakéhokoliv stínu. Kolem jedenácté začala být krize. Žár stoupal, jenže mikiny jsme se vzdát nechtěly. Holá kůže, i s krémem SPF 50, rychle zčervená. Jenže v mikině je strašný vedro. Nic, radši se budeme ještě chvíli vařit a pařit než mít popáleniny.

V půlce trasy nás přivítala vesnice, opravdu za pět minut dvanáct. V restauraci jsme se schovaly do stínu, dolokaly se vody, spořádaly zmrzlinu a dortík, doplnily zásoby a přes další hodinu se dávaly dohromady. Když jsme se řádně otřepaly z dopoledního opékání, vrhly jsme se do druhé poloviny trasy. Tentokrát jsme vyzrály na sluníčko tak, že z mikiny jsme si navlékly pouze rukávy. Ano, vypadaly jsme přesně jako strašáci do zelí. Kor s kšiltovkou na hlavě, brýlemi, vlasy rozpuštěnými pečlivě kolem uší tak, aby se ouška znovu nespálila, a s tubou kolem krku třicítkám na teploměru navzdory. Jak jinak zakrýt co nejvíc kůže?! Po cestě jsme využívaly každou možnost stínu. Sluníčko a pot vyčerpávaly víc než předtím. A abychom si to okořenily ještě o trochu víc, naskočila Zuzce sluneční alergie ve formě krásných fialových svědivých skvrn po celých nohách. Vytasily jsme ale Analergin, dlouhé legíny a pokračovaly v cestě. Finišovaly jsme krásným krpálem vstříc našemu dalšímu ubytování.

Vyčerpané víc než jindy jsme ze sebe spláchly opět tunu prachu a písku a doploužily se pro jídlo do supermarketu. Ano, městečko bylo tak veliké, že tu byl supermarket! Mohly jsme si vybrat cokoliv, co nás napadlo, a tak jsme toho taky řádně využily. Až jsme to samozřejmě přehnaly, holt velké oči… I s nákupem jsme si to namířily na večeři, do klasické portugalské pizzerie :). Kdybychom nebyly utahané jak koťata, nechal by se tu strávit příjemný večer, podniků tu bylo spoustu. Jenže my byly rády, že jsme rády. A tak jsme zapluly do pokoje a místo drinku ve městě jsme plánovaly, v kolik vstaneme, abychom stihly projít poslední etapu, z finální vesničky se dostaly zpátky do města a z města zase do Lisabonu. Kromě těchto nároků přibyl ještě jeden – chceme co největší část cesty projít v přijatelné teplotě.

Vyrazily jsme brzy, za tmy a zimy. Se zásobami ze supermarketu a zbytkem pizzy z večeře v ruce, protože do batohu se to už vážně nevešlo :). Když jsme vystoupaly na kopec za město, uvědomily jsme si, že bude za chvíli svítat. A tak se nám splnil další nevyřčený sen. Po pár minutách čekání jsme viděly východ slunce v zelených kopcích. Všude bylo ticho a klid, které sem tam narušil zpět ptáků. Vládla tu příroda a právě se nadechovala k novému začátku.

Nabité východem slunce jsme šly dál. Trasa ubíhala pěkně v tempu až do deseti hodin. Po desáté nabylo slunce na síle a začalo se do nás plně opírat. Stín byl v nedohlednu, trasa vedla opět nad oceánem, skrz písek, kolem byly jen nízké křoviny. Ale věděly jsme, že už je to poslední úsek a že ho prostě zvládneme. I tak jsme toho měly za dvě hodiny plné kecky. Povídaly jsme o tom, co jsme za těch pár dní viděly, zažily, jak je to tu kouzelný a jak teď trochu trpíme. „Hele, teď už chybí jen vidět dole na pláži romantickou scénu s klusajícím bílým koněm!“ smály jsme se. O hodinu později mi sklapla čelist, protože se naproti nám, na úzké písečné pěšince, objevili tři koně s jezdci a doprovodem. Opravdoví koně, na opravdové stezce, přímo před námi, žádné halucinace. Usmály jsme se, zamávaly a říkaly si, že všechno, co jsme si tak v duchu přály, se tu povedlo. Ovšem kromě mého přání vidět surfaře. Fascinuje mě, že se někdo může udržet na prkně a sjíždět vlny, a tak jsem to chtěla pořádně vidět naživo. Jenže tady bylo pobřeží členité a leckdy nepřístupné, proto není divu, že surfaře jsem prostě za celou dobu neviděla.

S jazykem na vestě, tedy na tričku, jsme zdolávaly poslední kilometry a metry. Dokonce i kaluž s blátem jsme nakonec potkaly! (Celou dobu bylo všude vyprahlo.) Finální stoupání nahoru do vesnice byla už jen třešnička na dortu. Motorovým tempem jsem kopec skoro vyběhla, protože jsem věděla, že mě brzy čeká odměna ve formě oceánu, a tentokrát ne jen výhled. Teď i koupačka. Schovávaly jsme si ji na poslední den. Jednak bylo málo míst pro koupání vhodných a jednak byl oceán ledový a nechtěly jsme riskovat jakékoliv nachlazení.

Vršek kopečku byl náš cíl, poslední vesnice. Jsme tu. Šest etap, šest úžasných dní strávených venku, na vzduchu, v přírodě. Teď už jen foto u cedule jako důkaz naší cesty… a obrovský smích při pohledu dolů. Proč? Všude samí surfaři! Stačilo si jen počkat!

Sešly jsme druhou stranu kopce zase dolů, hodily na sebe plavky a vrhly se, teda spíš opatrně vkráčely do oceánu. Můj první pokus o vykoupání se ztroskotal. Jakmile jsem namočila kotníky, zabodlo se mi do pat tak milion ostrých jehel. Zřejmě až teď přišla únava, nemohla jsem udělat ani krok. Křeč, bodání, ztuhlost, ani nevím, co to bylo. Počkala jsem, až to přejde, a druhý pokus o velmi, velmi osvěžující koupačku se povedl. Byla rychlá, ale o to intenzivnější. Chvíli jsme se slunily, ale sakra rychle nám došlo, že už se zase připalujeme. Byl čas pláž opustit a dojít se najíst. Po zasloužených mňaminkách jsme si koupily lístky na dálkový bus zpátky do Lisabonu a šly čekat na zastávku na místní busík, který nás odveze do našeho dnešního výchozího bodu. Odtud pak busem do hlavního města. Čas odjezdu místního busíku na netu a na papírové ceduli na zastávce se lišil, ale tím jsme se nenechaly zvyklat. Co nás rozhodilo víc, bylo více než dvacetiminutové zpoždění autobusu. To totiž znamenalo, že asi nestíháme autobus do Lisabonu, i když jsme měly docela rezervu.

„Támhle něco jede!!!“ Busík nakonec přijel. Naskočily jsme a já se opravdu celých pětadvacet minut jízdy v duchu modlila, ať přijedeme tak nějak včas a autobus do Lisabonu na nás počká. V přestávkách mezi modlitbami mě poměrně pobavilo, že to, co jsme šly půl dne pěšky, teď sjedeme za necelou půlhodinu busem…

Do nám už známého městečka (toho se supermarketem) jsme přijely sice později, ale stále včas. Stačily jsme se jen lehce zorientovat na nádražíčku a už přijížděl náš další busík, ten lisabonský. Batohy dolů, my na sedačky a valíme. Ani zásoby na zhruba čtyřhodinovou cestu jsme nestihly koupit. Snad vydržíme s tím, co nám zbylo. Během zdlouhavé cesty zpátky do „civilizace“ se nám znovu ukázala místa, která jsme za šest dní prošly. Měla jsem tak šanci v duchu jim poděkovat a rozloučit se. Bylo to celé ještě lepší, než jsem si představovala. Děkuju!

P.S.: V autobusu jsme byly ty nejšpinavější, ale rozhodně taky nejšťastnější!