Portugalsko vol. II: zpátky na trase

Tentokrát jsme zvolily mnohem jednodušší variantu, a to let z Prahy. Výběrem letenky za „schůdnou“ cenu a ve vybraném termínu jsem strávila kolem čtyř hodin. Vyplatilo se. Termínem jsme hýbat nemusely a s cenou jsme byly spokojené. Začátek naší letošní cesty bude tedy logisticky určitě jednodušší.

Další část treku už jsme musely naplánovat trochu víc. Potřebovala jsem totiž začít tam, kde se má, tedy na začátku. Minule jsme ho totiž přeskočily. Co to pro nás znamenalo? Naštěstí žádné velké komplikace. Vše bylo totiž po cestě, bez zajížděk. Transfer autobusem z Lisabonu, pak snaha sehnat další autobus, chůze od opravdového začátku, autobus, přespat, a pak teprve začít tam, kde jsme před třemi lety skončily.

Cesta autobusem z Lisabonu byla bezproblémová. Dokonce s pro mě příjemným překvapením ve formě nádražní budovy od Calatravy. Jeho nezaměnitelný rukopis mě zase na chvíli přenesl do Valencie… Z poletování v oblacích mě vytrhlo množství batůžkářů a množství česky hovořících batůžkářů. Vyděsila jsem se představou, že půjdeme ve štrůdlu s dalšími pocestnými a já nebudu mít prostor na to vdechovat krásu kolem. Uklidnila jsem sama sebe tím, že to prostě bude tak, jak to bude, a že radši nebudu čekat takovou pecku jako minule. Když jsem díky hřejivému sluníčku začala odsvlékat svrchní vrstvy oblečení, zaujala mě mikina s barevným jelenem pána naproti. Nějak mi ta grafika připomněla Český Krumlov. Trefila jsem se přesně. Muž nás po chvíli oslovil a byl, světe (ne)div se, z Českého Krumlova. Po necelých dvou hodinách jsme byly skoro na začátku našeho putování. Jenže na ten start jsme se potřebovaly dostat přes město. Po prvním nadšeném focení oceánu jsme začaly zjišťovat možné spoje. Nebyly vlastně téměř žádné. A tak jsem trochu neochotně otevřela appku na spolujízdu. Moje střídmé zkušenosti s těmito appkami se projevily dost rychle. Nezkontrolovala jsem, kam se zapíchl GPS špendlík (zapíchl se o vrstevnici jinde), a tak jsme se s řidičem cihlově červeného citroenu naháněli o pár minut a eur déle. Dobře to ale dopadlo a po chvíli jsme byly na pomyslné startovací čáře.

První etapa byla kamenná. Všechny barvy, všechny tvary, všechny velikosti. Různá struktura, různé kresby. Některé potažené zelenými řasami, jiné hladké, čisté. Kilometry prvního turistického dne utekly cobydup a my se najednou ocitly tam, kde jsme minule jedly tu nejlepší pizzu v Evropě. Jenže pizzerie otevírala v šest a nám jede lehce po šesté autobus. Tak to nestihneme. Byly jsme otevírací dobou našeho oblíbeného podniku tak konsternované, že jsme nebyly schopné najít si náhradní restauraci. Po prvotním šoku jsme se nakonec vzpamatovaly a vybraly barevný podnik na prosluněné hlavní třídě. Dobrý výběr.

Po dalších necelých dvou hodinách v autobusu jsme vystoupily skoro „doma“. Teď ještě dostat se na zhruba 5 km vzdálené ubytko. Už bylo kolem deváté večer, tma, takže pěšky jsme jít po silnici v neznámu nechtěly. V duchu jsem se připravovala na anglický telefonát s portugalským taxikářem… Nicméně nebyl potřeba. Na nádraží totiž stál jeden taxík. Přesně pro nás. Španělsko-portugalsky jsme se domluvili, kam potřebujeme, nahodili adresu do map a vyrazili. Pro první noc jsme vybraly hotel dle ceny a polohy, moc jsme neřešily „výzdobu“. O to víc jsme byly překvapené, když jsme do hotelu á la andaluský palác vkročily. Jako bych se ocitla v Alhambře nebo sevillském královském paláci - přesně tam, kde to miluju. Korunu tomu nasadil pan recepční, který mi při mém check-inu zcela neoblomně tvrdil, že už jsem u nich byla. Smála jsem se a říkala, že ne. Teda v tomhle životě ne. V některém z těch minulých jsem tam rozhodně pobývala.

Při královské snídani, kde nechyběla ani plástev medu, nám došlo, že tentokrát asi nezhubneme. Po slané části snídaně následoval sladký oddíl završený kávou. Ideální start do krásného dne. Pravda je, že s poctivou snídaní v žaludku se jde mnohem líp a tak nějak člověk víc vydrží. Po snídani jsme vyrazily do obchůdku pro vodu a svačinu. Kromě zásob jsme si pořídily i dřevěnou magnetku. Poučené večerním hledáním té správné dlaždičky v Lisabonu jsme tentokrát včasný nákup suvenýrů nepodcenily. Abychom řádně využily snídaňové kalorie, poměrně rychle jsme zakufrovaly v lesíku. Nevadí, vrátíme se. Alespoň si zase užijeme pořádné brodění se v písku. Zhruba po pěti kilometrech a několika stovkách metrů zakufrování jsme se již poměrně zpocené dostaly do výchozího bodu tohoto dne. Pobavilo nás to. Stejně jako množství obytných dodávek s prkny na střeše. Sotva jsme se z vnitrozemí dostaly k oceánu, hned bylo všude spousta surfařů. Minule člověk aby pohledal, a teď byli všude, kam se podíváš, poměrně pravidelně po celé trase.

Druhá etapa měla všechno. Les, písek, oceán, kopce i megaširokou pláž. A byla vlastně docela náročná. Zasloužená odměna nás čekala v cíli. Na malém náměstíčku malé vesničky stál zcela dokonalý bistro bar s nabídkou tak pestrou a kvalitní, že by se za ni nemusela stydět kdejaká lepší městská restaurace. Zvolily jsme velký tapas talíř, limonádu, čerstvý pomerančový džus a samozřejmě nějaký ten zákusek. Do ubytování to bylo opět zhruba 5 dalších kilometrů, a tak jsme přemýšlely, jestli se vydáme pěšky, nebo využijeme výdobytky moderní doby. Protože byl už večer a za chvíli se stmívalo, cesta byla jen po silnici a druhý den nás čekala etapa s poměrně výrazným převýšením, vyměkly jsme a prostě využily Uber.

Další den ráno jsme se probudily opět ve vnitrozemí, v zelené oáze. Vydatně jsme posnídaly, věděly jsme, že to bude potřeba. S vědomím všech těch výškových metrů před námi jsme nahodily batůžky a vyrazily směle opět směrem k oceánu. Etapa byla opravdu náročná. Ale neuvěřitelně mě bavila. Nicméně musím přiznat, že poslední kilometr či dva jsme toho měly fakt plné kecky. Nohy se ozývaly. A to jsme si to ještě před chvílí za veselého hovoru štrádovaly jako by nic. Nakonec jsme to ale zvládly a přivítala nás opět velmi čistě vyhlížející vesnička. Ještě než jsme se vrhly hledat naše ubytování, naprosto jsme odpadly na lavičkách před místním kostelem. Když jsem asi po dvaceti minutách byla zase schopná a ochotná mluvit a myslet, došly jsme se ubytovat a rovnou bez okolků i na večeři. Protože jsme evidentně měly ještě dost sil, obešly jsme vesnici třikrát dokola, abychom skončily v té zřejmě nejlepší místní restauraci. Vyplatilo se, ryba na grilu byla naprosto luxusní. Teď už jen přečkat noc v tak trochu vymrzlém domečku a ráno si zvládnout udělat vajíčka k snídani.

Po tentokrát vlastnoručně připravené snídani jsme standardně došly do obchodu pro vodu a svačinu. Ráno bylo trochu chladnější a větrnější. Čekala nás další etapa, pro mě zlomová a symbolická. Nebyla členitá, vlastně docela rovinatá. Vedla přímo, rychle byl vidět hlavní orientační bod, který ale pravidelně mizel z obzoru, aby se po chvíli zase objevil. Vítr byl stále silnější, nebo se mi to tak aspoň zdálo. Šlehal zleva i zprava, sotva jsme se slyšely. Brzy bylo potřeba nasadit si čelenku. Po několika chvílích chůze jsem si uvědomila, že pevnina je v tomto místě z obou stran obklopena oceánem. Zvláštní pohled a pocit. Ačkoliv se maják zdál na dosah, cesta nám připadala nekonečná. A tak jsme ji proložily čím jiným než focením a svačinkou. Po přejití kamenného moře jsme se ale dočkaly. Maják je tu, přímo před námi. Po pár krocích jsem viděla, co je za ním. Jiskřivá záře oceánu. Tohle místo byl předěl. Nejen předěl ze západu na jih, ale změna atmosféry ve vzduchu, změna odstínu oceánské modré. Z větrem ošlehaného pobřeží jsem se několika kroky dostala na jižní stranu, kde se chladný vítr změnil v přívětivý, povzbuzující vánek a z modři, která nesla celou tíhu a hloubku oceánu, se stala zářivá hladina zrcadlící světlo slunečné oblohy. Vychutnávala jsem si tohle místo dlouho. Jako by člověk najednou ve vzduchu cítil tu nejkrásnější dovolenou.

Od majáku už to byl jen kousek do městečka, jehož vibe byl naprosto nepopiratelně surfařský a pohodový. První naší zastávkou bylo bistro, abychom si daly něco k večeři. Mix tresky, vajíček a cibule byl překvapivě chutný. Po cestě na hotel (ano, opět hotel!) jsme zaskočily ještě do obchodu, abychom mohly druhý den ráno vyrazit bez zdržování. Když jsme na obrubníku před obchodem dlabaly zrovna koupený čokoládový pudink a nanuk jako zákusek, mával na nás blonďatý modrooký klučík, se kterým jsem předchozí den fascinovaně pozorovala sílu vody, když v jedné zátoce divoké vlny bičovaly skály kolem. Potkali jsme se ten den i se všemi parťáky ještě jednou, těsně před tím, než nám naše nohy začaly oznamovat, že už to vážně chce odpočinek.

Další etapy nabraly zcela odlišný ráz. Oceán dál jiskřivě zářil v odstínech modré, zelené, tyrkysové. Barvy útesů se v proužcích střídaly od oranžové po béžovou. Změna pohledů, změna výhledů. Členitější terén, více kozích stezek. A taky voňavé jehličnaté lesíky po cestě. Plus zvýšená četnost surfařských pláží a možností se vykoupat. Protože se etapy zkracovaly, rády jsme krásných pláží využily. Ať už k pohodičce s kávou a mým oblíbeným čerstvým pomerančovým džusem, povalování se na písku nebo k hodně osvěžující koupačce v oceánu. Vyzkoušely jsme podkrovní ubytování u „hippie“ týpka z Německa, který z minima dokázal s obrovskou láskou udělat maximum a k tomu ještě vypěstovat ty nejvoňavější citrony! Nabaštily jsme se zase naprosto luxusní portugalské pizzy a navštívily jsme i okouzlující kostelík.

Pomalu jsme se blížily zpátky do „civilizace“, mezi lidi. Protože v pomyslném cíli našeho treku jsem už byla, mohla jsem se na návrat do ruchu města a mezi davy psychicky připravit. Ačkoliv jsme se domluvily, že náš geografický cíl bude dál ve městě, pocitově to pro mě byl Mys milosrdenství. Ano, taky kvůli tomu názvu a symbolice.

Symbolika mě provázela celou touhle přenádhernou cestou, před třemi lety i teď. A provázel mě i oceán. Jako by ti odhaloval duši. Dá ti šanci přečíst tolik, kolik ho necháš. Od nejtemnějších hlubin po nejzářivější vrcholy. Pamatuju si, s čím jsem stála na útesech tehdy. Jako bych nesla staletí smutku a bolesti. Jako by něco ve mně mluvilo s oceánem a úpěnlivě ho prosilo, ať mi vrátí lásku. Nevěděla jsem tehdy, že to je láska jako stav bytí. Po pár letech jsem u oceánu stála znovu a najednou to všechno bylo mnohem snazší. Většina toho závaží byla pryč. (Ne, nezmizelo samo od sebe.) Začala převažovat naděje, víra, radost a někde na cestě se začala blýskat i láska. A to je slibný začátek.

Před třemi lety jsem měla pocit, že jsem na kraji. Na kraji svých sil, na kraji toho, kým (ne)jsem. Pomalu jsem tehdy začala scházet z cesty, která byla sice vyšlapaná tisíci přede mnou, ale nebyla moje. Po třech letech se začínám vracet na svou trasu. Kam mě vede? Stále více ke mně. Ke mně domů. Doma totiž nikdy nebylo místo, doma je stav bytí, stav duše.

Jedno vím jistě. Tisíc mil od sebe znamená tisíc mil k sobě. Většina kroků není viditelná na mapě, protože se podnikají hluboko v sobě. A každý, i ten nejmenší krok správným směrem se počítá.