Evropská unie není se svým „zeleným kšeftem“ osamocena

V Česku se vžilo pro European Green Deal označení Zelená dohoda pro Evropu, nebo hanlivěji také Zelený úděl (který nás už ze svého významu slova úděl staví do trpitelské role, kde musíme něco „nepříjemného“ zkrátka přijmout a o ničem nerozhodovat).

Místo toho bychom se na to mohli podívat jinou optikou a zarámovat Green Deal jako Zelený kšeft, kterým ve skutečnosti tato dohoda je. Přináší celou řadu příležitostí, ze kterých můžeme i my, tady v Česku, těžit. Zelená transformace totiž nevylučuje růst.

Ať už se jedná o potenciální nárůst pracovních míst a pracovních příležitostí - v EU přibude do roku 2030 např. 3,5 milionu pracovních míst v oblasti budování a provozu zdrojů obnovitelné energie. Nebo o nové podnikatelské sektory, jež se budou rozvíjet a můžeme se jich v Česku chopit hned v začátcích. Stali bychom se tak lídry v transformaci Evropy a mohli bychom se vymanit z nálepky „montovna Evropy“.

Odvětví a příležitosti, které budou vznikat, se nachází v materiálové oblasti, od tvorby přes zpracování až po recyklaci a znovu využívání. Cirkulární ekonomika nám ovšem přináší celou řadu dalších modelů, které můžeme, lidově řečeno, chytit za pačesy. Transformace produktů na službu úspěšně proběhla v případě DVD na VOD platformy jako Netflix či Voyo nebo na hudební platformy jako Spotify. Ale spousta dalších produktů na svou příležitost teprve čeká.

Se zelenou transformací si zajistíme také bezpochyby zdravější životní prostředí. Omezíme například znečištění vzduchu. Snížíme objem pesticidů v půdě a ve vodě a mnohé další. Výsledkem toho může být, že dojde ke snížení i některých výdajů ve zdravotnictví, díky lepším podmínkám pro život. Protože jen například znečištěné ovzduší vedlo v roce 2021 v Evropě k 500 000 úmrtím.

Se správným přístupem se nám díky novým příležitostem může také povést zmírňovat či eliminovat některé ze současných společenských nerovností, které v současném systému postupem let vznikají a prohlubují se. Klíčovým prvkem v tomto bude bezpochyby celoživotní vzdělávání, rekvalifikace a vzdělávání v oborech současnosti i budoucnosti (například v roce 2018 údajně ještě neexistovalo 85 % pracovních zaměření, se kterými se běžně potkáme v roce 2030). Se zelenou transformací musí jít tak také ruku v ruce transformace našeho vzdělávacího systému, o které se nyní také intenzivně mluví.

Jedním z častých argumentů, zaznívajícím proti zelenému kšeftu je to, že děláme něco, co zbytek světa nezajímá a sami sebe v Evropě regulacemi a pravidly zbytečně omezujeme, a snižujeme tím svou konkurenceschopnost. Stejně však z druhé strany zaznívá, jakým jsme nositelem originality a inspirace pro zbytek světa (i když to do určité míry může platit, vzhledem k tomu, že máme největší HDP na obyvatele na světě).

Pravda ovšem není černá ani bílá. Oba zmíněné argumenty se pohybují na jedné z extrémních pozic - buď naší vlastní zanedbatelnosti a nedůležitosti, nebo naopak naší přemrštěné důležitosti a nezbytnosti v celosvětovém dění.

Všechny velké státy mají však své závazky směrem ke snižování emisí a klimatické neutralitě. A to včetně Čínské lidové republiky, která je často v argumentech odpůrců používána jako příklad státu, který dané téma neřeší a tím pádem nás může s klidem a úsměvem na rtech převálcovat díky své vysoko emisní levné výrobě.

Pro každé desetiletí si Evropská unie vytyčila na základě vědeckých doporučení konkrétní cíle v oblasti snižování emisí. Prvním z cílů je realizován skrze plán Fit For 55, který má za cíl do roku 2030 omezit emise o 55 % oproti roku 1990. Druhým, nedávno přijatým, cílem je snížení stejných emisí skleníkových plynů o 90 % do roku 2040 a cílem, ke kterému vše směřuje, je první uhlíkově neutrální kontinent v roce 2050.

Podle některých, jako například nezávislého vědeckého projektu Climate Action Tracker, neexistuje ovšem jediná země (zaměřují se na monitoring 35 největších zemí - emitentů - s celkovým podílem 85 % na celkových emisích skleníkových plynů), která by se přiblížila svými cíli a kroky k naplnění Pařížské dohody s cílem oteplení max. o 1.5 °C.

Nejblíže se svými závazky dostávají země jako Bhútán, Nigérie, Nepál a 6 dalších zemí, včetně Norska. Nejdále se svými závazky od naplnění výše zmíněného cíle je například Rusko, Turecko, Vietnam nebo Mexiko.

Největší hráči se však oproti Evropě se svými cíli tolik neliší. Čína s klimatickou neutralitou počítá v roce 2060 (což by se ovšem v jejich pojetí už mohlo blížit až k oteplení o 4 °C). Blíže Evropské unii se svými závazky jsou však státy jako USA, Brazílie či Kanada, které plánují dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050.

Podstatné je ovšem také to, jak jsou jednotlivé cíle definované. Zda se jedná o vágní formulace (což je případ Číny, která sice buduje solární elektrárny s meziročním nárůstem kapacit o 55 %, ale také zvyšuje kapacity uhelných elektráren tempem 10 % ročně) či zda jsou cíle jasně definované a dobře měřitelné. Což je případ právě Evropské unie.

Můžeme tak tvrdit, že patříme mezi ambicióznější a cílevědomější světové hráče v oblasti snižování emisí skleníkových plynů a omezování dopadů klimatické změny. Nemůžeme ale obhajovat to, že jsme v tom sami, ostatní poučovat a být „zelenými misionáři“. Nebo se na druhé straně obávat, že v tom jsme sami a snažíme si klimatickými opatřeními škodit, zatímco ostatní vesele prosperují bez ohledu na planetu a klima.