Článek
Co ale dokáže vaším přesvědčením otřást je, když s vámi nesouhlasí vlastní dítě. Utvrzování v neomylnosti totiž div nepatří k národnímu sportu, a najednou před vámi stojí pubertální verze vás samých a snaží se vás poučovat. Co naplat, že my jsme byli stejní. Nikdo z nás si to nepamatuje, neuvědomuje a vlastně ani nechce uvědomovat. Naši rodiče i prarodiče byli popletení a my přece měli pravdu!
Karma v případě rodičovství působí stoprocentně. Stejně jako my jsme se nikdy s našimi předky nedokázali shodnout, dnes bojujeme s potomky stejně. Úplně vidím, jak se vyšší moc, které se všeobecně říká Bůh, nad námi směje a říká si: „A hele tady je jeden pěkný pravičák. Lup, dostaneš levicově zaměřené dítě. A tu máme jednoho tuze přesvědčeného liberála. Šup, tumáš malé konzervativce.“
Když vám tato drobná opozice pomaličku vyroste, navzájem nad sebou kroutíte hlavou a nechápete, jak mohou vaše mladší já vidět ve vašem oblíbeném politikovi (pokud to lze vůbec o někom říci) extremistu. Podle vás je vizionář. Podle nich šílenec.
Zvláštní je, jak dokáže politika lidem vlézt pod kůži. Spoustu záležitostí umí člověk vyřešit v klidu, ale jen zmínka o nějaké politické straně vás dokáže rozpálit do běla. A okruh třaskavých témat se postupně rozšiřuje. Ekologie, korupce, dezinformace, válka, Amerika. Najednou se zdá, že se neumíme dohodnout na ničem. Přitom kolikrát stačí jen druhou stranu vyslechnout a pokusit se ji pochopit. Nemusíme hned ostatní osočovat z hlouposti ani „hlasitě pořvávat“ ve facebookových diskuzích. Jestliže máme prolomit špatnou mezigenerační karmu, měli bychom v sobě nalézt chuť řešit neshody s respektem.
Edvard Beneš prý rád četl knihy lidí, s nimiž nesouhlasil. Je v tom jistá krása, mít takto otevřenou mysl. Ale možná je to jen kouzlo doby, v níž se nemohly psát nenávistné facebookové komentáře. Potřeba vyjádřit se tak zůstala jen v hlavě dotyčného, potažmo v jeho oblíbené hospodě.
