Článek
Po malých krocích čtenář rozmotává klubko příběhu a dozvídá se, že první manželka, Rebeka, nebyla zdaleka tak dokonalá, jak na všechny uměla působit. Hlavní hrdinkou knihy je druhá paní Maxe de Winter. Z dnešního pohledu je mladá žena velmi naivní, unylá a pro svého muže je spíše domácím mazlíčkem, vždy ochotným cokoli odkývat. Hlavně, aby se nezlobil. Na stránkách knihy hledáme její jméno marně. Vedle silné a krásné Rebeky působí jako přízrak někdejší paní de Winter a velkolepé sídlo Manderley je pro ni příliš velké sousto. Nedokáže se porovnat s personálem, před nímž více než polovinu příběhu utíká a schovává se. Nedej bože, když po ní někdo chce vědět její názor. Nová paní domu totiž žádné vlastní přesvědčení nemá. Vše ponechává v zajetých kolejích, které vystavěla Rebeka se svou hospodyní paní Danversovou.
Z postavy paní Danversové chvílemi umí jít pořádný strach a její chování je minimálně zneklidňující. Přesto se zdánlivě projevuje k nové paní uctivě, jen ten děsivý mrtvý výraz v obličeji!
Co se týče pana de Wintera, ten se chová jako nedůtklivý, vznětlivý a nepříjemný člověk. Ke své ženě je buď odměřený, nebo máte pocit, že jí hodí pamlsek a poplácá ji po hlavě jako hodnou holčičku. Nesourodá dvojice se dá dohromady nedlouho po tragickém úmrtí Rebeky. Ta celým příběhem proplouvá jako olympijská vítězka všeho, na co si vzpomenete. Vítězí nad druhou paní de Winter v kráse, inteligenci, síle ducha i dovednostech. Ovšem ani kdyby Rebeca nebyla taková superžena, porazit hlavní hrdinku by dokázal snad kdokoli.
Mladičká novomanželka je vykreslena tak uboze, že s ní není možné soucítit. Pokud Rebecu vystihuje slovo „síla“, pak u druhé paní de Winter je to „neschopnost“. Ve většině případů pro ni nenaleznete pochopení, spíše vás svou nemastností neslaností rozčiluje. Samotný děj skvěle vystihuje Cimrmanovo střídání prvků očekávání se zklamáním v operetě Proso. Celou knihu čekáte, že se něco stane, a i když se před vámi celá zápletka zjeví jako podrobná mapa, stejně vás to neuspokojí. Nestane se vlastně totiž nic.
To podstatné se událo před samotným seznámením Maxe s druhou ženou. Pak už jen zjistíte, jak se vše stalo a proč. Rozuzlení žádné. Každá napjatá chvíle vyšumí do ztracena. Příběhu také ubírá přílišná popisnost. O azalkách na Manderley jsou v knize snad celé kapitoly. Hlavní hrdinka se prochází a popisuje každý svůj krok, který udělá po rozlehlých pozemcích i v tajuplných pokojích v západním křídle sídla. Víte vždy přesně na co myslí a ráda se zaobírá i možnostmi, co by se mohlo stát. Její teorie plní nespočet stránek už v tak utahaném ději. Pokud by bylo její vyprávění přímé, román by byl poloviční a zlověstnost určitých částí by vyvolávala větší napětí. Takto ale veškeré vyhrocené chvíle tonou v přílivové vlně zbytečných slov.
Poslední čtvrtina knihy má sice větší spád, přesto je ale pro moderní čtenáře příliš rozvláčná. Pokaždé, když už myslíte, že se musí stát něco, co změní hlavní linii příběhu, nestane se nic. Vůbec nic. Vždy, když něco hrozí, vy se modlíte, aby se hrozby vyplnily. Ale zase nic. Vše je jako v restauraci, kam chodíte každý den a doufáte, že se obědová nabídka změní, po celé týdny ale zůstane stejná.
Autorka vám nabídne vyhrocenou zápletku, nicméně ji zabije tím, že všichni z dané situace snadno vybruslí. Vše se vyřeší a svět se točí dál. Podesáté se vám tak ve vypjaté chvíli dech již netají, protože víte, že menu bude navždy neměnné.
Samozřejmě se dočkáte několika překvapivých momentů, avšak jediný opravdu dobrý kus knihy je závěr. Tedy posledních pár odstavců. Ty jsou přímo poetické.
