Článek
Ve skutečnosti ale hospodyňky pečou po práci, berou si dny volna nebo si ukrajují čas z tolik vytoužených víkendů. Stres, nedostatek surovin, pletoucí se děcka a ujídající manžel k pohodě moc nepřidají. Nedej Bože, aby se takové nadělení událo zrovna, když máte den blbec. A těch je před Vánoci vždy požehnaně.
Právě volám muži do obchodu, aby zakoupil to, na co jsem samozřejmě zapomněla. „Prosím vezmi plátky mandlí a vanilkový lusk.“ Do toho se mi ale připlete pod nohy batole a s veškerou silou se snaží otevřít skříňku s pekáči. Zatímco se domlouvám s manželem, odtrhuji všetečné prstíky od dvířek a malého nezbedníka nabádám, aby nezlobil. Do toho stahuji teplotu na troubě, koukám do spíže a přemýšlím nad lineckým a nad bramborovým salátem. Dítě si strká do pusy magnetku z lednice a já ještě do telefonu vyhrknu: „Majonézu!“ Musím přece to linecké něčím namazat.
Spokojeně vracím magnet na původní místo. To, že jsem popleta, mi dojde, až když vyndávám nákup a divím se, proč na mě ze dna tašky kouká majonéza. Zato marmeládu nikde nevidím. Se zmateným výrazem se dívám na partnera a pídím se po marmeládě. Zarytě mi tvrdí, že tu jsem nechtěla. Nevěřím mu ani slovo. Přece nejsem blbá! Ale po několikaminutové výměně názoru mi začne svítat. Abych ukončila hádku, tak mu ve vtipu řeknu, že už mě zná dost dlouho na to, aby věděl, že má kupovat, ne to, co říkám, ale to, co potřebuju.
Večer se pustím do dalšího pečení. Linecké odkládám na neurčito. Mířím ke spíži, vyndávám mouku, načež mi upadne a s mocným buch mi zasněží celou kuchyň. No nic, zametu, potlačím pár nehezkých slovíček a jdu pro mléko na chodbu do komory. Najednou slyším chrrra noha se mi zastaví na prahu. Jak jsem si mohla roztrhnout ponožku o práh? Vymotám rozpárané nitě, čapnu mléko a běžím do kuchyně.
Ťuknu na telefon, čtu si recept a najednou volá máma. Chvilku drbeme, ale čas tlačí a já chci s pečením pohnout, začnu hledat recept a s mobilem u ucha tančím po kuchyni a odendávám ingredience. Sbírám spadané předměty ze země a pak už to nevydržím a říkám mamce: „Doprčic, zrovna teď nemůžu najít telefon. Chápeš to?“
Rozhostí se ticho, které přeruší pobavený mámin hlas, který čekal, zda mi to dojde, nestalo se však. „Miláčku a čím si myslíš, že mi voláš?“
Odtáhnu si mobil od ucha, nevěřícně na něj kouknu a propuknu v unavený smích. Proč se nedá den blbec rozdělit do menších časových úseků? Copak by nebyla taková hodina denně v následujícím měsíci snesitelnější?
Dívám se do trouby a s hrůzou zjišťuji, že cukroví chytá tmavě hnědý nádech. Otevřu dvířka a samozřejmě bez chňapky si sáhnu na horký plech. To už mi z pusy ulítne něco sprostého o zadních partiích nejlepšího přítele člověka. Chladím ruku pod vodou ve dřezu a pozoruji troubu, jak ty ďábelské kousky pečiva pálí na prach.
Vezmu si sluchátka a nechám Michaela Bublé, ať zpívá o bílých Vánocích. Naleju si víno a hledám nejbližší cukrárnu, kde zítra objednám cukroví.
