Článek
Znáte to. Pospícháte, běžíte od domu k autu, rychle nastartujete, vyjedete na hlavní a tam? Traktor. Jasně. Dáme si na další dva kilometry jízdu třicítkou. Netrpělivě bubnujete do volantu a snažíte se uklidnit poslechem rádia. Ale copak to jde? Nehoda na každé dálnici a samozřejmě i ve vašem městě. To zas nějaký trouba nedal přednost!
Míjíte auto, které nesvítí. Zablikáte, abyste protijedoucího upozornili a on nic. Pitomec, pomyslíte si. Najednou se proti vám řítí auto, které jako by nevidělo středovou čáru. „Prase, to ti tvůj pruh nestačí?“ zařvete na něj, i když víte, že vás neslyší.
Vjedete do centra města a snažíte se zachovat klidnou hlavu v pomalu se sunoucí koloně. Bože můj, to se neumíte rozjíždět rychleji? Vždyť tady na té červené budu ještě tři intervaly! Bručím si do prázdného kokpitu. Konečně se kolona odvalí za světelnou křižovatku.
Na řadu přichází kruháč. Přede mnou jede autoškola. Klasika. Někde se naučit řídit ti mladí přece musí, uklidňuji se. Jenže autoškole to dvakrát chcípne a pak když se s veškerou slávou rozjede, začne při vjezdu na kruhový objezd blikat doleva. Plácnu se do čela a kroutím hlavou. Naštěstí řidič blinkr ignoruje a pokračuje vpravo a s veškerým štěstím odbočuje na prvním výjezdu, tentokrát se správně blikající směrovkou. Šikula, ironicky se ušklíbnu.
Přijíždím na parkoviště a vidím volné místo. Když se ale přiblížím, je mi jasné, že v úzké škvíře mezi vozidly nezaparkuji. Vztekle praštím do volantu, couvám a vražedným pohledem probodávám SUV, které zaparkoval nějaký neumětel šikmo mimo vyznačené stanoviště. Vydávám se hledat parkování jinam.
Musím okolo nákupní zóny, kde se běžně štos aut posouvá rychlostí šneka v marihuanovém opojení. Rozčiluje mě už úplně vše. Auto přede mnou stojí moc vlevo. Řidič vedle mě kouří a určitě ten dobytek pak vajgl odhodí na silnici. Zezadu se na mě mačká náklaďák tak, že mám chuť stáhnout okýnko a zařvat: „Najdi si jiný zadek!“
Situaci korunuje nehoda o pár set metrů před námi. A právě v tu chvíli se nad tou ironií zasměju. Představím si svůj vztek jako přítele na cestách, který mě neopustí. Hýčkám si ho. Možná mu i zabroukám nějakou melodii. Vždyť to právě on mě drží ve střehu. S ním mi nehrozí žádný mikrospánek a prospívá mému nízkému tlaku. Když konečně vystoupím z auta a jdu do práce, v duchu Vzteku zamávám a řeknu: „Tak zase večer!“
