Článek
O tom je tenhle text. Syrový, upřímný, lidský. Možná váš. Možná můj. Možná nás všech.
Jen jsem chtěl jít ven. Projít se. Možná se někde zastavit. Dát si něco malého k jídlu. A jo… taky pivko. Vždyť jsem chlap. Chtěl jsem jen tak pokecat. Nic složitého.
Místo toho sedím… a tvořím. Odpovídám na krásné zprávy, které mi lámou srdce, ale zároveň mě drží pohromadě. Otevřel jsem si láhev vína. Říká se, že ve víně je pravda. Moje? Tvoje? Naše?
Možná u toho moc přemýšlím. Možná jsem přecitlivělý. Anebo jen příliš vnímám, když svět kolem mě ztrácí smysl, zatímco se tváří, že je všechno v pořádku.
Možná tomu všemu nerozumím.
Anebo tomu rozumím až příliš… a právě proto mě to tolik bolí.
Cítím se sám. A přitom vlastně nejsem. Ale v sobě… no tam to občas vypadá jinak.
Kdo jsem? Co pro koho znamenám? Otázky, na které by možná neodpověděl ani sám Shakespeare. Ale kladu si je dál.
Chci být. Chci žít. Smát se. Radovat se. Prostě plynout se svým já.
Jsem citlivý. Možná až moc. Ale nejsem hloupý. Ani slepý.
Dobře vidím… hlavně tam, kde bych radši zavřel oči. Ale na dálku už tak dobře nevidím… zrak se mi horší. Možná je to symbolické… možná Psychické…
Přemýšlím nad vším, co se kolem mě děje. A s každou další skleničkou…už je to třetí… čtvrtá? se ve mně ozývá otázka… Co když nechci být jen někde „tady“, ale opravdu „tam“, kde má být moje duše? Možná jsem tu jen na chvíli. Možná déle. Kdo ví?
Filozofuju. Polemizuju.
A přitom bych měl prostě vstát a jít ven. Zhluboka jsem si povzdechl.
Vlastně nechci nic víc, než být. Žít. A vědět, že lidé, které mám opravdu rád, jsou šťastní. A že jim na mně taky… trochu záleží.
Ale nemůžu nikoho nutit, tlačit na pilu, aby cítili stejně.
To nejde. A možná nikdy nešlo a nikdy nepůjde. Dopiju víno, obuju boty a vyrazím ven. Slunce ještě svítí. Možná potkám někoho, koho potkat mám. Možná znamení.
Možná mi intuice pošeptá: „Ano, jsi na správném místě. Jsi tady. Teď. A máš tu být! Neřeš to, jdi si svou cestou, tak jak si jdou jiní… a neohlížejí se… tak se taky, sakra už přestaň ohlížet…“
Tady, v tom krásném lázeňském městě. Tady, kde možná jednou něco vznikne… a ty chceš být u toho…ty to vytvoříš… dáš tomu smysl, tak jak jsi to vždycky v životě plnil… to jsou ty mé intuice… možná iluze… Možná se něco dotvoří.
Možná i někdo přidá své srdce k mému… nevím… přál bych si to… jdu ven… jdu se integrovat, tam kde mám své já tvořit… potřebuji přátele a… bohužel i konexe…
A tak už jdu ven.
Ne proto, že bych musel. Ale protože potřebuji. Potřebuji znovu ucítit vítr na tváři, pozorovat lidi, slyšet jejich smích, nebo jen ticho mezi kroky.
Tady jsem doma… i když někdy tápu. I když občas nevím, kde přesně být. Ale právě dnes večer… možná jen stačí jít jen ven.
Možná nečekám, že mě někdo úplně pochopí. Ale věřím, že se někde v tom velkém světě najde člověk, který se jen podívá… a řekne: „Já vím. Já to taky někdy cítím stejně.“
A to… by mi možná stačilo.
Tak vám přeji klidný večer. Ať máte komu napsat, když se vám sevře srdce.
Ať máte kam jít, když nevíte, kudy dál. A hlavně… ať nezapomenete žít tak, jak to cítíte vy… ne jak to chtějí ostatní.
Protože život není o tom, co musíme.
Ale o tom, co milujeme…
