Článek
Tohle je článek o lásce, kterou nelze vysvětlit. O citech, co nejdou rozumově uchopit. O chvílích, kdy miluješ… a nevíš proč. Ale právě proto víš, že je to opravdové.
„Když někoho miluješ pro jeho krásu, není to láska, ale je to touha.“
„Když někoho miluješ pro jeho inteligenci, není to láska, ale je to obdiv.“
„Když někoho miluješ pro jeho bohatství, není to láska, ale je to zájem.“
„Ale když někoho miluješ a nevíš proč, tak je to skutečná láska.“
Tyhle věty jsem kdysi zahlédl. Možná jen jako nenápadný příspěvek na Facebooku, bez autora, bez očekávání. Ale na rozdíl od stovek jiných frází, které člověk přejede očima a hned zapomene, tahle ve mně zůstala. Jako kdyby mluvila mým jazykem. Řekla přesně to, co jsem sám cítil, ale nedokázal vyjádřit.
Tehdy jsem si ji uložil. Do paměti, do mobilu, možná hlavně do srdce. Říkal jsem si, že o tom jednou napíšu. Jenže tak jako s tolika jinými věcmi… city, které nebyly dořeknuty, slova, která zůstala v tichu… i tenhle článek zůstal jen jako poznámka. Nedopsaný. Neuzavřený.
A teď? Teď to na mě znovu vyskočilo. Možná náhoda. Možná znamení. Možná jen správná chvíle, kdy se duše znovu odvážila cítit.
Láska, která nepočítá
Všimli jste si někdy, jak často se snažíme lásku vysvětlit, pojmenovat, uchopit rozumem?
Říkáme: „Miluju tě, protože jsi krásná.“ „Miluju tě, protože mi rozumíš.“
„Miluju tě, protože se s tebou cítím živý.“
A i když jsou ty důvody pravdivé, pořád je to jen seznam podmínek.
Ale láska, ta skutečná… ta žádné „protože“ nemá.
Neptá se, nevyjednává, nepočítá.
Není obchodem. Není výměnou.
Je jako dech… nemusíš ho chápat, stačí ho cítit.
Když miluješ a nevíš proč
Možná právě v tom je to kouzlo… i prokletí. Miluješ a nevíš proč. A tím víc je to skutečné. Nepřemýšlíš, jen víš. Záleží ti. Čekáš. Doufáš. I když už bys neměl.
Dáváš. Bez jistoty, že dostaneš něco zpět.
A přesto… nemůžeš jinak.
To není slabost. To je láska.
Ta tichá, neviditelná, opravdová.
A možná právě proto bolí
Lidé se ptají: „Jak můžeš milovat někoho, kdo ti zlomil srdce?“
A odpověď?
Protože ta láska neměla důvod, a tak nemá ani vypínač.
Zůstane.
V pohledu do stropu. V písni, která tě zastaví uprostřed ulice.
Ve větě, kterou zaslechneš a zabolí.
Ve snech. V tichu. V naději, co pomalu vyhasíná, ale nechce zmizet.
A stejně, i když se snažíš jít dál, víš: Stále miluju. Ne ze zvyku. Ne ze slabosti. Ale protože to prostě ve mně je.
Tak co s tím?
Nevím. Možná nic. Možná jen přijmout, že některé city nepotřebují rozum, ale odvahu. Možná se jen naučit být vděčný za to, že jsme vůbec milovali.
Protože kdo miluje, i bez důvodu, miluje nejčistěji.
A časem možná ta láska změní tvar. Přestane bolet, začne hřát.
Zůstane jako součást příběhu. Jako otisk.
Jako důkaz, že tvoje srdce umí cítit naplno.
Protože někdy je láska jen vzdech do tmy.
Jen přítomnost beze slov. Jen vzpomínka, která pálí, ale nechceš, aby zmizela.
Někdy je to dopis, který nikdy neodešleš. Pohled, který si necháš pro sebe. Pocit, co neřekneš nahlas.
A přesto je to láska.
Neslyšná.
Nevysvětlitelná.
Nezapomenutelná.
A pokud právě teď čteš tahle slova a v srdci ti to něco udělalo, pak možná víš…
Že jsi miloval/la taky.
A možná… stále miluješ…
