Článek
Vyrazil jsem do lesa, jako už tolikrát předtím. V hlavě touha vypnout, dýchat jehličí a slyšet jen vítr ve větvích. Jenže i místa, která nás léčí, dokážou bolestivě připomenout, že respekt a soustředění nejsou volitelné. Odpoledne, které mělo být obyčejné, skončilo pádem, bezvědomím a tichým uvědoměním, jak tenká je hranice mezi jistotou a tragédií.
Bylo pozdní odpoledne, slunce už se líně opíralo o vršky smrků, když jsem sedl do traktoru a zamířil do lesa za domem. Dělám to tak už roky… vypnout, být chvíli jen já a les. Tentokrát jsem ale nesl i motorovou pilu, klíny, lano a plán… doplnit zásobu dřeva do nového kotle. Všechno připravené, profesionální vybavení, dokonce certifikát, že můžu kácet jakýkoli strom. Jen jedna věc připravená nebyla… moje hlava.
Zastavil jsem, chvilku rozjímal v teplu kabiny, pak vystoupil. Mlčení lesa bylo tak uklidňující a zároveň mě něco uvnitř jemně varovalo… nejsem dneska úplně v pohodě. Ale člověk si řekne.. „Jsem zkušený, zvládnu to.“ Ego je tichý nepřítel.
Před sebou jsem měl suchý, vysoký a mohutný strom. Stál mezi dalšími, těsno jako v hřebíkové krabičce… žádný jednoduchý pád. Obcházel jsem ho, přemýšlel o řezu, o směru, o laně… Jenže jsem přemýšlel i o jiných věcech. O úplňku, o čase, že se brzy setmí, o starostech, které jsem si do lesa přinesl stejně tiše jako pilu. A to byla první chyba.
Řez, napětí, dech se zadrží… a pak to přišlo. Strom byl shnilý víc, než vypadal. Praskl jinak, než měl. Síla se uvolnila opačným směrem. Udělal jsem krok tam, kam jsem nikdy neměl. Rána do břicha, prudký náraz, ticho. Tma.
Probral jsem se v jehličí. S bolestí, s naraženým břichem a prázdnou hlavou. A hlavně s uvědoměním, jak blízko to bylo. Že kdyby to dopadlo o vteřinu jinak, možná už tohle nepíšu. Les mě nechtěl zabít. Jen mě uspal, aby mi připomněl, že pokora není slabost, ale nezbytnost.
Co je v lese opravdu nebezpečné?
Nebezpečí se neozývá motorovou pilou. Přichází tiše…
Když nejste v hlavě v klidu. Starosti, únava nebo vztek nepatří k pilovému řetězu.
Když si řeknete „to dám sám“. Nikdy nechoďte kácet sami. Nikdy!
Když strom jen vidíte, ale nečtete. Suchý, prohnilý strom padá jinak, neočekávaně, bez varování.
Když nemáte únikovou cestu. Dvě cesty pryč. Vždy. A nesmí tam být ani větvička navíc.
Když vám chybí zkušenosti. Pokud nevíte přesně co děláte, nezkoušejte to. Strom se neptá, jestli máte odvahu… jen jestli máte rozum.
Les vám dá dřevo, ale také vezme lehkomyslnost
Odpoledne, které začalo touhou najít klid, skončilo ve chvíli ticha a bolesti. Ale taky s obrovským štěstím. Les si nevybírá, komu odpustí chybu. Mně ji dnes odpustil. Proto tohle píšu.
Pokud jdete kácet… buďte připraveni. Fyzicky, psychicky, technicky.
Pokud na to nemáte znalosti… nedělejte to!
A hlavně… nikdy nechoďte kácet sami.
Les má léčit, ne pohltit. A život má pokračovat dál… ne skončit kvůli chvilce nepozornosti.
