Článek
Ti, kteří spíše naslouchají, než mluví. Ti, kteří i ve chvílích, kdy padají na kolena, věří, že láska má smysl. Někdy až příliš. Někdy proti všem ostatním.
A někdy… ano…jdou i proti sobě.
Tohle je příběh o nich. O nás. O mužích, kteří se nestydí cítit, milovat a doufat, i když svět říká, že city jsou slabost. Možná nejsme dokonalí… ale jsme opravdoví.
My jsme muži… Jiní… Ne dokonalí, ale skuteční.
Nehrajeme role. Nepretendujeme, že nic necítíme, jen proto, že to tak kdysi někdo naučil chlapa v životě nebo dědečka u piva. Nejsme ti, kteří mlčí, protože neumí… mluvit. Mlčíme někdy proto, že cítíme až příliš.
My fungujeme, protože chceme. Milujeme, protože neumíme jinak.
Radujeme se jako kluci, když je svět laskavý. Trápíme se jako muži, když nás bolí srdce.
A ano…jsou chvíle, kdy nás někdo nepochopí. Ženy někdy vidí naši citlivost jako slabost, naši víru jako naivitu, naši věrnost jako samozřejmost.
Ale my víme, kdo jsme… jsme už takoví…
Jsme muži, kteří milují bez podmínek… Muži, kteří přijmou ženu takovou, jaká je… ne dokonalou, ale lidskou…tak jsme někdy naivní, že si to přejeme… doufáme… věříme…nestavíme barikády… ani podmínky…když milujeme… souhlasíme v zájmu spravedlnosti… přizpůsobíme se… obětujeme své vlastní ego… pro to co milujeme…
I když někdy bolí to, že ona (žena) nemiluje stejně silně… přesto zůstáváme… Ne z bezmoci… Ale z naděje.
Takoví muži existují. Muži, kteří dokážou mluvit o tom, co cítí.
Muži, kteří obejmou, místo aby utekli. Muži, kteří chtějí partnerství, ne bitvu.
A někdy to znamená, že zůstaneme i tehdy, když srdce křičí.
Někdy sníme sen, který je živější než realita. A i když tušíme, že odpověď možná nepřijde… nevzdáváme se.
Protože tak miluje muž, který se narodil s duší bojovníka a… možná srdcem básníka.
Někdo řekne, že je to slabost… Ale my víme, že to je síla. Protože někteří muži neutíkají před láskou… oni za ni bojují… nevzdávají se…možná jsou hlučnější…impulsivnější… ale jsou skuteční… ano jsou jiní.
I když je to boj hlasitý i tichý a vede se uvnitř v nás.
A možná… možná se někdy stane, že láska, kterou jsme nesli v dlaních, se rozplyne jako mlha nad ránem.
Možná zůstaneme sedět ve tmě sami, s tichým srdcem, které ještě pořád věří, že to celé nebyl jen sen nebo iluze.
Možná nikdy neuslyšíme ta slova, po kterých jsme toužili, a nikdo si nevšimne, kolik sil stálo zůstat, věřit a nevzdat to.
Ale víte co? I kdyby svět nepochopil… i kdyby ona to neviděla… neslyšela…
my víme.
Že milovat není slabost.
Že vydržet, když ostatní utíkají, není naivita.
Že někteří z nás… muži existují… chvíli tichý bojovníci a jindy je nás slyšet víc… ale vždy se srdcem na dlani, kteří se nezaleknou bolesti, protože vědí, že láska za to stojí.
A tak sedíme, někdy zlomení, někdy unavení… a přesto s očima upřenýma… koukáme do stropu a přemýšlíme… k budoucímu světlu.
Možná přijde… a možná ne.
Ale i kdyby nikdo nepřišel, zůstane v nás něco, co nám nikdo nevezme…
pravda našem v srdci… víra v lásku a tichá hrdost, že jsme milovali naplno.
Protože být takovým mužem může někdy bolet… Ale je to čest… je to dar.
A kdo jednou pochopí naši lásku… naše ticho, naše slzy i naši sílu…
To…
už je vlastně vlastně jen příběh… každý, ať je k sobě spravedlivý.
