Článek
Tento příběh je o cestě na kole, ale i o cestě k sobě. O úctě, pokoře a lásce k tomu, jaký bychom měli být a nejen jeden k druhému.
Sedím, venku svítí slunce. Přede mnou leží ta poslední zpráva. Čtu ji po několikáté, a přestože už znám každý řádek zpaměti, stále ve mně vyvolává nové otázky. Uvědomuji si své chyby, ale ty druhé už nehledám. Možná proto, že hledat chyby v druhých je snadné, ale ne vždy spravedlivé.
Čtu poslední věty a kladu si otázku, na kterou zatím neznám odpověď:
Chceme jít naproti svému osudu ještě společně, nebo už někdo rozhodl za nás?
Vím, že někdy se mezi řádky může skrývat víc, než jsme schopni v danou chvíli pochopit. A vím také, že i já sám občas napíšu něco, co si druhý vyloží po svém. Ale možná právě to z nás dělá lidi. Schopnost vyjádřit pocity, ať už jsou krásné, nebo bolavé.
Odpověď nepřichází. Možná proto, že není jednoduchá. A možná proto, že je až příliš jasná a jen potřebuje svůj čas. Rozhodnu se tedy, že nebudu sedět doma a čekat. Vezmu kolo a nechám vítr, aby mi pročistil hlavu.
Cesta, která vede k lidem…
Od rána jsem nic nejedl. V poslední době jím málo. Ne z nedostatku času, ale kvůli tomu známému sevření žaludku, které přináší stres. A tak mířím do jednoho městyse, kde prý výborně vaří. Hospůdka tam stojí už čtyřicet let. Pamatuju si ji z dětství, ale teď ji znovu otevřeli a dali jí nový život.
Když dorazím, už z cedule venku vím, že jsem na správném místě. Objednávám si pivo z nedalekého pivovaru a k tomu buřty na pivu… starou klasiku, kterou k pivu prostě miluju.
Rozhlížím se kolem. Nepozoruji lidi zvědavě, spíš je vnímám. Jejich gesta, úsměvy, i to tiché, co zůstává mezi slovy. Pak můj pohled sklouzne na tabuli na stěně:
„Buďme na sebe hodní a mluvme spolu.“ Pod tím velké srdce.
Vzpomenu si na svého tátu, který mi tohle říká celý život. Vlastně to říká pořád. A dnes mi to zní ještě silněji než jindy.
O lidech, co do práce dávají srdce…
Korpulentní hostinská mi s úsměvem přinese druhé pivo, aniž bych si ho stihl objednat. „Musíte to spláchnout, ty špekáčky byly poctivé,“ poznamená a hned se ptá, odkud jedu. Odpovím, že jen tak. Že jsem dostal tip na jejich hospodu, a tak jsem tady.
Pak se zasměje a řekne: „Odložte ten mobil, co do něj pořád koukáte. Tady jste v hospodě, uvolněte se!“
Usměju se a vysvětlím, že si jen dělám poznámky, aby z toho byl příběh. „Tak hlavně napište o nás hezky,“ odvětí. Ptá se, kde si mě může přečíst, a já jí to prozradím. Ale dodám, že tohle je zatím můj příběh. A že se rád vrátím, abych si vyslechl i ten její.
Nakonec mi vypráví, jaké to dnes je. Uživit se v gastronomii. Jaké překážky to přináší, kolik úsilí a odvahy to stojí. A že když do toho dá člověk srdce a víru, má o kousek větší šanci uspět.
Poslouchám ji a uvědomuju si, že tihle lidé… ti, kteří se nevzdají, i když to není lehké, mají v sobě něco, co by nemělo být jen vzácné. A že bychom si měli takových míst víc všímat. Protože právě tam se ještě dá zažít to obyčejné lidské teplo, které dnes často chybí.
Můj závěr tohoto příběhu
Možná jednou pochopíme, že odpovědi, které hledáme u druhých, často začínají uvnitř nás. Že každé dobré slovo, úsměv nebo prosté „buďme na sebe hodný“ má sílu změnit den, a někdy i celý život. Na kole i pěšky míjíme lidi, místa a okamžiky, které se už nikdy nevrátí, ale můžeme je v sobě uchovat.
A tak jedu dál. Slunce se sklání k obzoru, vítr voní po létě a v uších mi zní tátova věta: „Buďte na sebe hodní.“ A já vím, že pokud se tím budeme řídit, budeme blíž tomu, jakými lidmi bychom opravdu měli být.
