Článek
Tohle není příběh o kavárně. Je to příběh o naději, o lidskosti a o tom, že i když něco ztratíš, můžeš dál tvořit… i psát.
Prý poslední dobou píšu smutné články. A víte co? Máte pravdu.
Možná jste si všimli, že moje psaní se změnilo. Není to jen ta lehkost, humor a nadsázka, jak to bývalo dřív. Ale vy, co mě sledujete delší dobu, víte, že jsem tímto způsobem začínal. S ironií, s úsměvem, s příběhy plnými nadsázky.
A pak přišlo období, kdy jsem začal psát víc zevnitř. Lidi mi píšou, že v těch textech cítí bolest. A že je to bolí se mnou. Já jim za to děkuju, všem. Upřímně. Za každé slovo podpory, ať už bylo motivační nebo osobní. Protože i psaní, které bolí, je součást cesty. A každé zklamání nebo vnitřní bolest jednou odezní. V to věřím.
A právě proto dnes pokračuji v tom, co vás teď asi nejvíc zajímá…
V tom, co ani ve dnech plných pochybností nepřestávám cítit jako svůj budoucí směr.
Sen o kočičí kavárně.
Napíšu to tak, jak to je. Bez obalu, jak jsem to cítil, jak se to mělo vyvíjet. A jak se to možná ještě vyvine… protože ať jsou překážky jakékoli, pořád tomu věřím. A pořád jdu dál.
Sedím u stolu. Venku poprchává. Kapky bubnují na okenní parapet a já si do hrnku dolévám vlažnou kávu, kterou už spíš jen držím kvůli teplu v dlaních. Přemýšlím. Ne o bolesti, zklamání nebo skrytém hněvu. Ale o tom, jak to všechno začalo, bylo a jednou bude.
Možná ještě nemám ten prostor, kde se čas zpomalí a každá kočka má své jméno, oblíbené místo na okně a člověka, kterému tiše předá kousek klidu. Ale ten sen se mnou pořád sedí u stolu. Nenápadný, trochu unavený, ale pořád živý. A já ho držím, i když se občas zachvěje.
A protože se ptáte…
Kdy to bude? Už se moc těšíme!
Tyhle zprávy od vás mě hřejí víc než ta káva, co právě držím v dlaních. Cítím z nich naději, víru, společné těšení… a je to možná víc, než si myslíte. Upřímně… já se těším taky. Možná ještě víc než vy. A možná i bojím, ale ten strach patří k věcem, na kterých člověku opravdu záleží.
Neumím vám říct přesné datum. Ale umím slíbit jedno… nevzdávám to. Dny běží, věci se posouvají, i když někdy pomalu, potichu a bez fanfár. Ale posouvají se. A já věřím, že přijde den, kdy tuhle otázku už nebude třeba pokládat. Protože dveře se otevřou. Kočky vykouknou. A vy přijdete.
A další častá otázka… Kde? V jakém městě? A jak se vlastně bude kavárna jmenovat?
Myšlenka názvu už byla vyslovena. Ale pokud vydržíte až do konce těchto zápisků, možná ji nakonec odhalím… možná. Protože každý sen má své jméno, jen některé ještě čekají na tu správnou chvíli.
A město?
Jedno město mi přirostlo k srdci víc než ostatní. Nebylo to jen o snu tam otevřít kavárnu. Bylo to něco mnohem hlubšího… osobního. Bylo to o nás.
Možná se teď znovu dotýkám vlastních bolestivých emocí. Ale je to potřeba. Protože ten sen nebyl jen můj. Byl náš. Aspoň jsem si to myslel. Jenže pak zjistíte, že to „my“ se vám nějak tiše rozpadá pod rukama. Že základy, které měly být pevné, se bortí pod tíhou rozdílného pohledu na věc.
Jak můžeme společně něco budovat, když pro jednoho je to upřímné a vážné… a pro druhého… je to až moc vážné? Nerozumíte tomu? Nejste jediní.
Já tomu dlouho také nerozuměl.
Ale pak jsem to pochopil. Byla to bolest, která už trvala dlouho. A bolí i teď. A bude bolet ještě chvíli. Ale to neznamená, že bych sen, který ve mně žije, prostě zahodil.
Tenhle sen není o velkém podnikání.
Už mám za sebou pár, troufám si říct, úspěšných projektů. Sice jsem ve většině z nich tak trochu neviditelný, stojím v pozadí, netleskám si, jen tiše sleduju, jak rostou… ale jsem tam. A vím to.
Jenže tady…
Tady bych chtěl být konečně viděn.
Být součástí prostoru, kde budu moct promluvit, naslouchat, být mezi lidmi, vnímat jejich příběhy a čerpat z toho dobrou energii. Protože to je to, co mě pohání. To je to, co mi dává sílu se někam posouvat a přitom psát dál příběhy. Psaní opustit nechci.
Naopak , všechno se to musí propojit. Kavárna, kočky, lidé, slova příběhy.
Jako jeden tichý, ale silný celek, který dává smysl.
Někdy je těžké uvěřit. Ne, že by byl sen příliš daleko, jen občas v tom tichu a dešti ztratí kontury. Ale pak přijde myšlenka… třeba na ten den, kdy poprvé otevřu. Kočky zvědavě vykouknou z pelíšků, vůně kávy se rozlije až na ulici a někdo vejde jen tak, bez očekávání, a najde místo, kde se dýchá lehčeji.
A já vím, že to má smysl.
Tenhle sen je o přítomnosti, o doteku kočky, o pohledu, co říká: „Tady jsi doma.“ O chvílích, které lidem chybí. O prostoru, kde můžeš být sám sebou… nebo úplně naopak, někým, kým ses bál být jinde.
I když zatím sedím jen s diářem, rozpitou kávou a hlavou plnou otázek, nejsem na začátku. Jsem už skoro uprostřed cesty. A i když to někdy bolí, i když se zdá, že to nikdo nevidí, já vím, že to přijde. Protože já se nevzdávám.
A zrovna dnes… dnes to potřebuju napsat nahlas. Pro sebe. Pro sen, který se mnou zůstává i v těchto dnech plných bolesti a smutku. A taky pro vás… pro všechny, kdo v něj věří se mnou, kdo to v tichosti nesete dál, i když zrovna neprší jen venku.
Sen kočičí kavárny
Bude mít své místo. Možná nenápadné, ale skutečné. Místo, kde bude vonět káva, dřevo a přítomnost. Kde kočky najdou klid a lidé pochopení.
Bude otevřeno těm, kteří si nesou své ticho, úsměvy i bolesti. Těm, kteří hledají prostor, kde se nemusí přetvařovat. Kde stačí jen být.
Bude mít příběh, který nezačal budovou ani logem, ale jedním nápadem a pokračuje u stolu, šálkem kávy a vnitřní vírou, že něco krásného může vzniknout i uprostřed bolesti.
Ten sen se ve mně drží tiše, ale vytrvale. Neodešel… když bylo nejtíž. A tak vím, že má smysl.
Protože některé sny nezmizí. Jen čekají, až se k nim člověk vrátí. A otočí klíčem.
