Článek
Ale protože když to vyslovím… alespoň slovy… přestane to na chvíli tolik bolet.
Jsou to moje pocity. Ale už ne jen pocit. Jsou to fakta. Realita.
A s tou se nedá smlouvat. Jen ji unést.
Sedím potichu a přemýšlím
Ne že bych neměl co říct, ale už vím, že některé věci se stejně nikdy neřeknou tak, jak je cítíš. A hlavně… když se fakta postaví před tebe, už není kam uhýbat.
Tohle není jen pocit. Není to jen intuice. Tohle je realita. Bez otazníků. Bez iluzí.
Láska? Kdysi možná… Ale teď už zůstala jen jednostranná snaha. A pak ticho…
A pak nic…
Ztrácet… i když pořád miluješ…
Ztrácet někoho, kdo ti neřekl, že už odešel. Ale všechno ostatní ti to řeklo za něj.
Ten tón hlasu… pohled stranou. Nezájem. Chlad.
Někdy se láska nerozbije výbuchem, ale vyprcháním.
A i když se snažíš, pořád, den co den… Nestačíš na to. Nezachráníš to. Protože ona už tam není.
Už nevěřím… Jen vím…
Dřív jsem říkal, že věřím. Že cítím. Že to poznám…
Dnes už nic z toho nepotřebuju. Dnes vím.
A s tím se těžko žije. Ale aspoň už si nelžu.
Vybral jsem si tě. Ale nestačilo to…
Ze všech co jen kolem prošli… jediná z mnoha… byla jsi moje volba. Moje jistota.
Můj /náš domov, který jsem v tobě chtěl budovat… ale tvůj domov? Byl jinde… tam…
Ale opět to nestačilo. Vlastně jsem nestačil já. A to není domněnka. To je fakt!
A přesto, i když ztrácím dech… věřím, že čistá láska bez podmínek ještě někde existuje. Nepotřebuji soucit. Nechci být potravou pro falešný lásky. Vím, že ta pravá láska si mě najde. Taková, jakou jsem si vždycky přál… myslel, že jsem jí našel… upřímná, obyčejná, hluboká.
Možná je čas přestat…
Ne kvůli slabosti. Ale kvůli respektu k realitě.
Přestat běžet za někým, kdo už dávno stojí jinde.
Přestat hledat smysl v něčem, co se rozpadlo potichu.
Přijímám porážku.
Přijímám, že jsem miloval.
Přijímám, že už nejsem milován.
Ale hlavně… znám svou hodnotu.
A nehodlám ji víc směňovat za prázdné sliby a iluze, ani ticho na druhé straně.
Nechci jinou lásku a nehledám náplast.
Nepotřebuju záplatu na bolest. Nechci být jen náhodou v něčím volném čase.
Věřím…ne, věřím, že až přijde někdo, bude chtít mě celého. Bez podmínek…
Ne proto, že jsem dostupný. Ale proto, kdo jsem.
Už nechci být potravou pro falešný lásky.
Protože už jsem tím byl. Ve svých minulých vztazích jsem se snažil být mužem, jakým by měl muž být.
Ten, kdo držel slovo, naslouchal, překvapil květinou, podržel v nejistotě, stál vedle, i když bylo těžko. Dělal jsem, co bylo správné. Respektoval, budoval a chránil.
A přesto to nestačilo.
Byl jsem ten, kdo dával. A zároveň ten, kdo byl přehlížen.
A právě proto dnes už nechci znovu prožívat stejný scénář. Nechci chápat zlost, dusit city, prosit o dotek. Znáš to… miluješ, ale nakonec zůstaneš sám.
Viny přehazované jako míčky, láska za podmínek.
Už vím, že to není láska. Nikdy nebyla…
A tak, byť bych chtěl chápat, nemohu zůstat tam, kde se musím obhajovat za to, že miluju.
Zlost a svár nás neučí milovat a zůstávat… od toho se s úctou a respektem odchází. A už nikdy zpět.
Nepotřebuju soucit. Nepotřebuju vysvětlení. A neprosím o druhou šanci za chyby, které už známe. Byly naše. A některé by šly napravit…kdyby přišla sebereflexe, soucit… obyčejná lidská empatie.
Ale když zůstaneš na všechno sám, časem poznáš, že i láska může bolet víc, než ti kdy pomohla.
A proto vím, že tentokrát už nemůžu zůstat, i kdybych pořád miloval.
I přesto… že…
Zatím ještě cítím.
Zatím ještě píšu.
Zatím ještě miluju… Ale už se mi nechce mluvit nahlas.
Tohle je možná poslední zpověď. Možná naposledy říkám, co mě bolí. Možná… naposledy říkám vůbec něco.
Už nechci vysvětlovat. Už nechci prosit.
Jen pomalu přichází klid… ne ten smířený, ale ten, kdy už víš, že nic víc nezmůžeš.
Slova. .. Už jen slova.
A potom?
Přijde ticho. Ne smířené. Ne klidné. Bolavé… ale pravdivé…
Takové, ve kterém konečně už nebudu slyšet odmítání.
Jen klid… ticho… usmíření…
A možná právě v tom tichu… se zrodí něco nového.
Ne hned… ne dnes… možná ani zítra…
Ale jednoho dne přijde hlas, který nebude chtít odejít.
Dotek, který nebude bolet…
A láska… co zůstane a vydrží…
