Článek
Mladá, krásná, odhodlaná dát mi dítě a budoucnost. Vím, že to vypadá jako lék na mužské ego, ale pro mě je to šance na život. Jsem zajištěný, jsem připravený a už nechci čekat na iluzi. Rozhodl jsem se přestat trápit pro tu, která odešla, a naučit se milovat tu, která zůstala.
Je to silné a emotivní. Chci jen dát světu vědět, že to bolí. Že láska, kterou jsem chtěl dát jedné jediné ženě, narazila na zeď mlčení. Ale v tom tichu, které po ní zbylo, jsem začal slyšet jiný hlas. Hlas, který mi nabízí život, o jakém jsem si myslel, že už pro mě není.
Už mě znáte. Jsem ten typ chlapa, o kterém se říká, že má „diagnózu hodného muže“. Jsem citlivý, věrný tomu, čemu věřím, a když miluji, tak celou svou bytostí. Teď tu ale stojím nad životním rozhodnutím a hodnotím stav trosek, které zbyly z mého srdce.
Chtěl jsem útěchu, vysvětlení, upřímnost. Chtěl jsem pravdu, i kdyby měla bolet jako řez do živého. Čekal jsem. Ale nic z toho nepřišlo. Můžu křičet do celého světa, psát své emoce na papír, plakat, když mě doženou vzpomínky, ale odpovědí je jen prázdno a ticho. Ignorace. Přesně ten pocit, kterého jsem se vždycky bál a který jsem paradoxně tak často cítil.
Supi a víly
Kolem mě je spousta „supů“. Lidí, co čekají na odpadnutou mršinu, aby si kousli do mého neštěstí a mohli se chlubit, že ten silný chlap byl na chvíli jejich potravou. Ale pak jsou tu víly.
Jedna konkrétní. Krásná, mladá, tančí kolem mé bolesti. V jejích očích vidím hněv a nenávist vůči tomu, co mi ubližuje. Vidí mou bezmoc a trápení, a přesto neutíká. Vnímám to jako pohlazení po duši. Hladí to mé mužské ego, nebudu lhát. Je jednoduché pro nás muže podlehnout bolesti ženy, ale je mnohem těžší přijmout, když se žena snaží uzdravit nás.
Pořád dokola mi říkali!
„Vole, prober se! Máš vedle sebe mladou holku a trápíš se pro někoho, kdo tě ignoruje?“
Ano, jsem složitý muž. Jsem už ve věku, kdy mé vrstevnice mají dospělé děti, a přesto mé tělo i duše odmítají stárnout. Cítím se vitální, plný chuti do života. V sexu i v lásce potřebuji vůni, dotyk, mládí v duchu a vášeň. Bez toho nejsem tím, kým mám být.
Hříchy minulosti a iluze lásky
Nebyl jsem svatý. Před třiceti lety jsem ublížil dívce, která mě milovala, jen proto, že jsem byl mladý a zahleděný do sebe. Později, po letech samoty, jsem ženy jen „konzumoval“. Choval jsem se jako gentleman, ale mé srdce bylo zamčené. Chtěly mě vlastnit, ale já chtěl jen žít. Až přišla Ona. Ta, které jsem teď dal věrnost a slíbil budoucnost. Ta, která mě teď nechala stát v tichu.
Proč jsem věnoval lásku a věrnost ženě, která mě ve skutečnosti nikdy nechtěla plně přijmout? Proč si teď mám vyčítat, že dám přednost někomu jinému?
Ona čeká
Ta mladá žena mi píše i teď. I když věděla, že miluji jinou, čekala. Smířená, že nejsem její, a přesto nablízku. „Já si počkám,“ říkala. „Vím, že jsem se ti vždycky líbila.“ Je to jako z románu, ale je to realita. Její láska je divoká, někdy až na hraně, protože bojuje o své místo na slunci. Chce být mou oporou, ženou, matkou mého dítěte.
Každý mi říká, že ta, kterou miluji já, je jen iluze. Že jsem naivní snílek, který se drží představy, zatímco realita mu uniká mezi prsty. A já jsem unavený. Telefon mi zahlcuje vyznání té, která tu je, a mlčení té, která tu není.
Rozhodnutí: Naučím se jí milovat
Kde je mé „já“? Kde je ta láska, kterou jsem si přál? Možná je přímo přede mnou, jen má jinou tvář, než jsem čekal.
Stojím na hraně a dívám se dolů. Pode mnou jsou miliony střepů vztahu, který se rozpadl. Ani jeden z nás už je nechce sbírat. Nikdy to už nebude to vzácné, co jsme měli.
A tak se ptám: Proč bych měl odmítat ruku, která mě chce vytáhnout nahoru?
Mám ji rád. Moc. Ještě ji nemiluji tou spalující, zničující láskou, kterou jsem cítil doteď k jiné. Ale jsem připraven. Jsem připravený mentálně, fyzicky i hmotně. Jsem připraven zajistit život ženě, která o mě stojí. Jsem připraven dát jí domov, bezpečí a dítě, po kterém touží.
Možná láska není vždycky blesk z čistého nebe, který vás spálí na popel. Možná je láska rozhodnutí. Rozhodnutí vážit si toho, kdo při vás stojí, když všichni ostatní odešli.
Rozhodl jsem se. Přestávám křičet do ticha. Otáčím se k té, která mě slyší. Naučím se ji milovat. Protože si to zaslouží. A já si zasloužím žít, ne jen vzpomínat.
Fakta:
Pár hodin versus celá věčnost
Když se teď ohlédnu, vidím tu největší ironii svého života. Té jedné ženě jsem odevzdal všechno… svou duši, plány, bezmeznou důvěru. A jí stačilo pouhých pár hodin, aby to všechno zničila. Pár hodin na to, aby proměnila roky citů v prach a ukázala mi záda.
A pak je tu ta druhá. Ta, kterou jsem celou dobu odmítal. Ta, které jsem říkal, že pro ni nemám místo. Ona to nevzdala. Bojovala o mě od prvního okamžiku, kdy mě poznala. Ustála mé odmítání, mé stesky po jiné i mou chladnost. Zatímco ta první mé srdce během chvilky rozbila, ta druhá celou tu dobu sbírá střepy a bojuje dál.
Už vím, kde je pravda. Láska není to, co se rozsype při prvním problému. Láska je to, co zůstává, i když ji odháníte. Vybral jsem si tu, která bojovala. Protože ta, co to zničila, si už nezaslouží ani vteřinu mého času.
Bolí to!!!
I teď, když to píšu, přemýšlím a v hrudi mě svírá. Ale v jednom mám jasno… moje intuice a pocity nikdy nelžou. Nikdy. A ty mi teď šeptají tu nejtěžší věc, kterou si chlap musí přiznat… ta „osudová láska“, kterou jsem žil a pro kterou jsem dýchal, nebyla pravda. Byla to jen dokonalá iluze. A já už nechci žít ve lži, chci žít v realitě, kde mě někdo skutečně chce.
