Článek
V jeho větvích se skrývá klid, v kořenech jistota a v listech naděje, že i po těžkých dnech může přijít nový začátek.
Pod korunou stromu… tam, kde ticho léčí…
Někdy stačí jen ulehnout do trávy. Nehledat odpovědi, nehonit se za cíli, nechat svět chvíli běžet bez nás. Ležím pod stromem a cítím, jak se jeho kořeny dotýkají země tak pevně, až mám pocit, že i já jsem znovu ukotvený. Dívám se do větví, které se natahují k nebi, a přitom chrání moji křehkost.
Je zvláštní, jak moc mě ten strom nabíjí. Není potřeba slov, není potřeba vysvětlovat. Prostě tam je, starý svědek všech lidských bolestí i nadějí. A já v jeho stínu najednou nejsem sám… i když uvnitř nosím prázdná místa, ztráty a tichou bolest. Strom to všechno slyší, aniž bych musel mluvit.
Strom, který naslouchá bolesti i naději
Na chvilku zavřu oči. Nechce se mi nic dělat. A možná právě v tom je ta krása… dovolit si nedělat nic, jen tu být. V tu chvíli mizí spěch, mizí výčitky, mizí ten věčný tlak světa. Zůstávám já a šumění listů.
A přece, i když ve mně zůstávají šrámy, právě tady pod stromem cítím, že není konec. Že naděje je jako jeho listy… vždycky znovu vyraší, i když přijde zima. Strom mě učí, že bolest patří k životu, ale že i po ní se dá stále růst.
A tak ležím, dýchám a vnímám. Možná nejsem dokončený, možná ještě hledám svou cestu, ale dnes mi stačí vědět, že tady a teď je klid. Strom mi šeptá, že i já mám kořeny, i já se můžu zvednout a znovu natáhnout k nebi.
Odcházím zpod stromu jiný, než jsem přišel. Možná stále nesu v srdci bolest, ale už vím, že i ona může být součástí mé síly. Strom mi daroval ticho a zvláštní energii, v němž nacházím sám sebe… a možná i odpověď, že naděje nikdy neumírá. Jen někdy čeká, až se k ní skloníme, stejně jako se sklání větve nade mnou.
