Článek
A pokud máte to štěstí, že lesy jsou vaším domovem, víte, že jejich ticho dokáže odpovědět i na otázky, které v sobě nosíte dlouho.
Venku svítí slunce. Ne to obyčejné, které se občas prodere mezi mraky. Dnes je to čisté, azurové nebe bez jediného mráčku. Po dnech deště a dlouhého přemýšlení cítím, že je čas znovu vyjet. Zaklapuji laptop, ve kterém ještě před chvílí ožívaly mé texty plné hledání, uvědomění a malých pravd, které si člověk musí přiznat. Oblékám se, beru kolo a vyrážím.
Vesnice se za mnou rychle ztrácí a já vjíždím na polní cestu, která mě vede k lesu. Lesy jsou pro mě víc než jen krajina. Jsou mým domovem. Znám je v každém ročním období, znám jejich vůni, zvuky i ticho, které dokáže obejmout. Když šlapu do pedálů, cítím, jak se mi s každým nádechem vrací síla. Každý list, který se zatřese ve větru, jako by mi šeptal: „Jsi tady správně.“
Dnes je magický den… vím to. Psal jsem o něm už dřív, ale teď ho můžu cítit na vlastní kůži. Najedu na cestu, kde už nepotkám nikoho. Jen já, kolo a nekonečné zelené klenby větví nad hlavou. Možná najdu tu svou „lví bránu“, místo, kde se čas zastaví. Možná si jen lehnu do trávy, zavřu oči a nechám se obejmout tichem.
A tam, uprostřed lesa, si v sobě poskládám myšlenky. Projevím úctu k sobě samému, protože i to je forma lásky. Poprosím nekonečný vesmír o smíření, o odpovědi na otázky, které ve mně tiše leží. Vyslovím svá přání… ne proto, že bych se bál, že se nenaplní, ale proto, že je potřebuji poslat dál.
Vím, že zítra přijde úplněk. Ne obyčejný. Má odhalit pravdu, kterou nosím v sobě. Má mi ukázat, co skutečně cítím, a nasvítit cestu, i kdyby byla klikatá. A já jsem připravený být pokorný. Přijmout, co přijít má, a obejmout to s láskou… k sobě, k životu, k tomu, co je ještě přede mnou.
Slunce se pomalu sklání, zlatí okraje listů a stíny stromů se prodlužují, jako by mi ukazovaly směr. Vdechuji vůni lesa, slyším vzdálené šumění větví a cítím, že každé šlápnutí do pedálů mě posouvá nejen vpřed, ale i hlouběji k sobě.
A možná právě o tom to je… nečekat, až se stane zázrak, ale jít mu naproti. Věřit, že i když se cesty stáčí a mizí v zatáčkách, vedou přesně tam, kam mají. Protože když jedeš srdcem, nikdy se neztratíš. A i kdyby se kolem zatáhly mraky, ve tvém nitru zůstane tohle dnešní azuro… připomínka, že naděje se nikdy nevzdává.
