Článek
Stačí chvilka nepozornosti, jeden neopatrný soucitný pohled a rázem se z tichého diváka stanete přímým účastníkem syrového dramatu od vedlejšího stolu.
Do hospody si jdeme odpočinout, zapít žal i oslavit výhry. Někdy ale ten nejzajímavější příběh neleží na dně naší sklenice, nýbrž u stolu naproti.
Večeře je nakoupená, moje milovaná si šla protáhnout tělo na jógu, a já mám před sebou svou chvilku klidu. Doprovodil jsem ji, zařídil, co bylo třeba, a pak moje kroky zamířily tam, kde se čas tak trochu zpomalí. Do místního pivovaru. Sednu si, nikam nespěchám a nejsem nijak dotěrný. Jen si tak tiše existuji a nasávám atmosféru.
Hospoda, to je vlastně taková neformální zpovědnice. Pro nás chlapy je to už zavedený folklor. Jdeme na pivo z radosti, ale i tehdy, když potřebujeme zapít žal nebo spláchnout tíhu všedních dní. Po práci si zkrátka v rámci normálu skočíme na jedno, a když byl den opravdu náročný, protáhne se to třeba i na pět. Ale vždycky se u toho něco řeší. Rád poslouchám útržky hovorů… životní problémy, malé denní výhry i ty nevyhnutelné prohry. Tyhle fragmenty lidských osudů zpovzdálí pozoruji docela rád.
A tak tu sedím. Před chvílí mi na stůl přistála jedna dobře uvařená, orosená jedenáctka. Napiju se a zrak mi padne na stůl naproti.
Sedí tam žena. Odhadem tak pětatřicetiletá, i když se u dam tento věk z prvního pohledu hodnotí jen velmi ošemetně, a tak se možná mýlím. Je nápadně nesvá. Těká očima, nervozita z ní přímo sálá a něco potichu, zrychleně drmolí na obsluhu. Zvedám obočí. Z tichého relaxujícího pozorovatele s půllitrem v ruce se rázem stávám divákem scény, jejíž zápletku zatím neznám.
Žena se rozpovídá. Už od prvních slov je zřejmé, že tu nesedí pět minut. Hladina alkoholu v její krvi už spolehlivě překročila hranici lehkého společenského opojení. Z původního drmolení se stává překotný monolog. Rozvádí se. Ta dvě slova padnou do prostoru s těžkostí kovadliny. Pořád se dokola omlouvá… obsluze, sobě, možná celému světu za to, že tuhle životní zkoušku zkrátka nezvládla. Jenže jak už to tak s promilemi bývá, zábrany se rychle rozpouštějí. Stavidla se otevřela a ona teď zoufale hledá spřízněnou duši. Kohokoliv, s kým by mohla ten svůj čerstvý problém probrat, nebo ho alespoň společně zapít.
Pán, který sedí u stolu přímo naproti mně, situaci zjevně také bedlivě sleduje. Najednou zvedne zrak, naše oči se na vteřinu setkají. Usměje se takovým tím všeříkajícím, lehce cynickým úsměvem a polohlasem ke mně prohodí: „To špatně dopadne.“
„Ano… nebo taky ne,“ bleskne mi hlavou. Hospodská setkání jsou nevyzpytatelná.
A vzápětí se to potvrzuje. Dáma má očividně obrovskou potřebu se družit. Zvedne se, udělá pár nejistých kroků a zcela bezprostředně si přisedne právě k onomu pánovi. Chvíli zoufale pláče, hned vzápětí je v jejím hlase slyšet vztek, a do toho probleskuje zvláštní, křečovitá veselost, že má vlastně s kým mluvit. Říká se tomu „odšpuntovat se“. Někdy jsme v životě tak na dně… a teď nemyslím na dně sklenice, i když tahle dáma už kouká na dno i tam.
Je vidět, že pán má trpělivost. Vlastně to v něm probudilo takový ten chlapský ochranitelský pud, zdá se, jako by ji chtěl zachránit. Přišel jsem jen na pivo a ob stůl se odehrává hotové drama. Poslouchám, jak jsou všichni chlapi hajzlové, jak se ten její nestaral, pak se zase snažil, ale bylo to málo, a že je z toho úplně zničená. Do toho přijdou momenty, kdy na svého bývalého vzpomíná s takovou nešťastností, až to budí dojem, že v tom příběhu není něco úplně v pořádku. Mezitím projde obsluha a dotyčná si vesele objednává další drink. Už větřím, že tohle fakt dobrý konec mít nebude.
Z pána naproti začínám cítit nervozitu. Zřejmě někoho čeká. A také se dočká. Ke stolu usedá postarší pár a vítají se, jenže do toho okamžitě zasahuje naše společensky unavená dáma. Nuceně nabízí svou přízeň, chrlí ze sebe opakované omluvy a představení pokračuje. Po chvíli přichází další člověk, asi kamarád, a sedá si raději k vedlejšímu, vzdálenějšímu stolu. To je pro skupinku jasný záchranný signál… přátelé se hbitě zvedají a odcházejí za ním.
Dáma nejistě reaguje. Chce se zvednout a přisednout také. Přichází ale jasná a chladná stopka. „Nezlobte se, ale máme tu s přáteli sraz.“
Ztěžka dosedne a zůstává u stolu sama. Přesně ob stůl ode mě. Zvedne tu svou smutnou, alkoholem ztěžklou hlavu a koukne na mě. V tu chvíli vím, že je konec. Jsem na řadě. Jsem nejblíže, ideální terč pro její smutek a frustraci.
Neosobně se tím směrem podívám. To jsem vlastně dělat neměl, ale tak nějak mi jí v ten moment bylo lidsky líto. Udělal jsem takovou tu chápavou grimasu. Znáte to. Zrovna jsem si zapaloval jednu „zdravotní“, a než jsem stihl odložit zapalovač a cucnout si piva, byla u mě.
„Co teď?“ říkám si v duchu. Nemůžu jí přece naplno říct, že ji tu nechci. Nechám ji přisednout. A tak si celou tu anabázi vyslechnu z její strany znovu. Byla už hodně mimo realitu. Jakmile dosedla, požádala o cigaretu, tak jsem jí jednu nabídl. A ona spustila svou píseň o zničení. Jenže já už to všechno slyšel. Navíc se můj čas nachýlil a byl jsem připravený k odchodu.
Ta žena měla zjevně obrovský osobní problém a nějaká kritická životní událost ji dovedla až sem. Pivovar nepatří k centru, je to hezké, strategické místo s výhledem na řeku, chodím sem rád. Jenže teď tu proti mně sedí zničená ženská, troufnu si říct tak po našem, chlapském… úplně na šrot. V jejích očích vidím pláč, bezradnost a už i jasnou rezignaci.
Omlouvám se jí. Říkám, že už s ní bohužel nemohu dál sdílet její křivdy, protože už musím jít. Jen nepřítomně přikývne a poprosí mě o další cigaretu. Nechávám jí na stole celý zbytek krabičky i se zapalovačem. Odvětím jen, že víc pro ni udělat nemohu. V ten moment se na chvilku zastaví. Jako by z ní ten alkohol na vteřinu vyprchal, zhluboka se nadechne a poděkuje.
Zvedám se a beru si svůj nákup. A ona do toho ticha najednou prohodí: „Proč sakra vypadáte tak dobře?“
Nevím, kam tím v ten moment mířila. Jestli to byl upřímný kompliment, nebo jen projev pokory za to, že jsem jí nechal půl krabičky cigaret. Bylo ale vidět, že v tu jednu vteřinu byla zase na chvíli sama sebou.
„Děkuji,“ odpovídám. „Měla byste to už zastavit. Jděte domů. A když už potřebujete vypnout s alkoholem, dělejte to jen s lidmi, které opravdu znáte.“
Alkohol je možná vypínač toho špatného. Na chvilku pomůže, otupí ten moment a ztlumí pocit, který zrovna máme. Jenže neřeší vůbec nic. Přesně takhle jsem jí to řekl, popřál jí hodně štěstí a odešel.
Když jsem vyšel z pivovaru ven do vlahého podvečera, ulicemi už pulzoval ten obyčejný, klidný život. Šel jsem pomalu domů, za svou milovanou, do tepla našeho domova a do klidu, který v takových chvílích často bereme jako naprostou samozřejmost. A celou cestu jsem musel myslet na tu ženu u stolu.
Je vlastně děsivé, jak tenká je hranice mezi momentem, kdy máme pocit, že nám patří svět, a chvílí, kdy se nám všechno sesype jako domeček z karet. Všichni v sobě nosíme nějaké šrámy a občasné prohry, jen někteří z nás už zkrátka nemají sílu je dál skrývat před světem.
Zbytek krabičky cigaret na tom hospodském stole po mně nezůstal jen jako gesto nějaké kuřácké solidarity. Byla to spíš taková malá, tichá omluva za to, že některé životní bitvy musí člověk nakonec vždycky vybojovat úplně sám, i když kolem něj zrovna sedí plná hospoda lidí. Snad to ta neznámá dáma zvládne. Snad najde cestu z té tmy a beznaděje dřív, než ji to na dno té pomyslné sklenice stáhne nadobro.
