Článek
Umění, které mě pořádně zaměstnává už několik dekád. Když se jednou vydáte na nikotinovou horskou dráhu, připravte se na jízdu plnou výčitek, zdražujících se krabiček a vůni, která připomíná plný popelník po velkolepé oslavě.
Vzpomínám si na svých patnáct let, kdy jsem poprvé dostal do ruky svou první cigaretu. Byl jsem nervózní jako na prvním rande. Ten okamžik, kdy jsem držel cigaretu mezi prsty, připomínal scénu z filmu. Jenže místo mafiána jsem vypadal spíš jako žák z chemické laboratoře, který objevil, že sirky opravdu hoří. První potah? Spíš první pokus o sebevraždu. Kašlal jsem tak, že by se nade mnou slitovala i ta babička, které jsem tu cigaretu ukradl. Ale ve svých očích jsem byl frajer.
O pár let později, kolem dvacítky, jsem si řekl, že bych to mohl vzít vážněji. Tehdy jsem objevil tzv. „rozkouření“. Tedy fázi, kdy cigaretu už nekouříte jen proto, že vás kamarádi tlačí, ale začnete si říkat, že „dobrá“ cigareta patří k dobrému kafi nebo třeba ke ztracenému večeru někde na záchodě ve večerním klubu. Tedy pokud jste na tom záchodě ještě byli schopni zůstat při vědomí.
Pak přišla třicítka a s ní čas, kdy jsem si začal „užívat“. Cigareta při víkendové procházce, cigareta u filmu, cigareta, když jsem se chtěl zamyslet nad smyslem svého života. Nebo třeba cigareta, jako dokonalý parťák k ranní kávě, který vás ujistí, že ten den není tak špatný. Byly chvíle, kdy jsem si připadal jako umělec, který každým potahem maluje obraz své vlastní pohody. A pak ty momenty, kdy jsem stál na zastávce v dešti s cigaretou v ruce a říkal si, že tohle je ten druh „relaxace“, o kterém všichni mluví. Najednou bylo všechno tak nějak víc v pohodě, když jste měli po ruce krabičku cigaret a zapalovač. Ne, že bych tehdy kouřil jako fabrika na pneumatiky, ale blížil jsem se tomu.
Čtyřicítka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Začal jsem tušit, že bych mohl skončit mezi nekuřáky. Třeba jen kvůli zdraví. Jednoho dne jsem vyhodil všechny cigarety z okna. Rovnou dolů, kde je hned sebral soused, který na mě ještě zavolal: „Díky, mladej!“. Chvíli jsem si říkal, jak jsem svobodný. A pak přišlo to jedno pivo. Možná dvě. A možná taky trochu závisti, když jsem viděl, jak někdo u vedlejšího stolu ladně rozbaluje krabičku a vytahuje cigaretu, jako nejlepší dárek k narozeninám.
A tak jsem začal znovu. Nejprve „jen“ příležitostně. Tedy asi jako člověk, který říká, že „bude jíst sladké jen příležitostně“, ale pak si koupí rovnou pět balíčků sušenek a sjede je na jeden zátah. A víte, co je na tom nejhorší? Cigarety se pořád zdražují. Někdy mám pocit, že za jednu krabičku bych si mohl koupit slušný oběd nebo malý dárek jen pro sebe. Ale víte co? Jako kuřáka mě to nikdy nezastavilo. Prostě cígo je cígo. A když k tomu přidáme fakt, že kuřáci smrdí jako popelník, musím občas chuť po cigaretě vystříkat ústa deodorantem, protože to má zcela určitě lepší efekt na okolí.
Dnes je mi jasné, že moje pozice je někde mezi „svátečním kuřákem“ a „chlapíkem, který si prostě musí dát to cigáro“. Zkoušel jsem i elektronické cigarety. Jednou mi dokonce řekli, že to „hezky voní“. Ale byl to pocit jako lízat plastové autíčko, co jsem měl v dětství. Tak jsem se vrátil ke klasice.
A upřímně, kuřáci smrdí jako popelník. To je prostě fakt. Vždycky, když si dám cigáro, musím si vystříknout ústa deodorantem, protože to má pak ten efekt, jako že to není poznat. Je to trochu smutné, ale je to pravda.
Rodina? Tam je to samý kuřák. Jako teenager jsem babičce i rodičům kradl cigarety, což dneska vidím, jako začátek svého dlouhého boje s kouřením. A ten boj je opravdu náročný.
Snažím se přestat. Několikrát jsem zkusil omezit kouření na minimum nebo úplně přestat. Jednou jsem si stanovil pevný termín: „Od pondělí už ani šluka.“ Bylo to ale spíš „od pondělí jen dva šluky místo pěti.“ Zkusil jsem nikotinové žvýkačky, náplasti, a dokonce i elektronické cigarety.
Doporučení pro ty, kdo čtou můj příběh a chtějí přestat? Především si uvědomte, proč to děláte. Já jsem si třeba často říkal, že přestat kvůli zdraví je fajn, ale až když jsem po jedné cigaretě na procházce nedokázal popadnout dech, začalo mi to dávat skutečný smysl. Vyzkoušel jsem všechno možné. Nikotinové náplasti (lepil jsem je tak pečlivě, že jsem vypadal jako chodící puzzle), žvýkačky, a dokonce i terapie. Ale víte, co mi pomáhá nejvíc? Mít v hlavě jasnou vizi, co udělám s penězi, které ušetřím. Třeba konečně pojedu na tu dovolenou, o které roky mluvím. Takže pokud chcete přestat, zkuste najít vlastní motivaci a nevzdávejte to, ani když uklouznete. Je to zdraví, peníze nebo prostě jen touha být volný? A dejte si čas. Malé kroky vedou k velkým výsledkům. A hlavně, nebuďte na to sami. Podpora od přátel nebo rodiny, ideálně nekuřácké části je k nezaplacení. Já vím, že je to těžké, ale věřím, že jednou i já dojdu do posledního kola a tentokrát skutečně vyhraju.
A co vy? Jak byste se vypořádali s takovou závislostí? Máte nějaké vlastní zkušenosti, nebo jste nikdy neměli potřebu začít? Myslíte si, že by se kuřáci mohli jednou dočkat toho, že cigarety úplně zmizí?
