Článek
Možná nás to nenaučí, jak naplánovat ideální dovolenou… ale možná nás naučí něco víc. Zastavit se. Vidět. Cítit. A pochopit, že láska a klid se ukazují i v dešti. Možná právě tam nejvíc…
Nevím, co jsem čekal…
Možná víc slunce. Možná víc zážitků, lehkosti, smíchu… nebo možná jen potvrzení, že všechno poběží tak, jak jsem si ne/naplánoval. Jenže ono to běží jinak. Pomaleji. Vlhčeji. A mnohem hlouběji, než bych čekal.
Kdyby dnes seděl pan Hrušínský na břehu rybníka a pozoroval šedou hladinu pod šedou oblohou, asi by znovu pronesl: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným…“ A já? Já bych se pousmál. Ne proto, že by chtěl mít pravdu, ale protože… tomu dnes rozumím…
Srpen měl být jiný. Hřejivý… plný světla, naděje, lásky a smíchu… a možná zážitků… Jenže letos přišel v pláštěnce, s větrem v zádech… odcizení… a mokrými botami. Léto, které se nesměje nahlas, ale šeptá… a jen ti, kdo zpomalí, ho možná slyší.
A tak jsem vyrazil. Sám. Na kole. Ne hledat slunce, ale klid…
A našel jsem ho tam, kde bych ho možná jindy přehlédl… v tichu mezi stromy, v klikatých cestách, v čerstvém dechu přírody, který voní jako návrat k realitě a k sobě.
Neutíkám. Jen jedu. Zastavuju se tam, kde to cítím. Jím, piju, dýchám… dívám se kolem sebe. A naslouchám okolí…
A právě tam, v té obyčejné přítomnosti, se začalo ve mě rodit… opět to přemýšlení.
O tom, co vlastně tohle léto znamená. Co má smysl, když zmizí slunce, když člověk sedí sám, promočený, bez plánů a bez nároků… jen sám. A místo odpovědi přišla emoce. Protože jsem to viděl.
Tu lásku kolem. Nenápadnou, obyčejnou… ale myslím tu opravdovou.
Rodiny s dětmi. Unavení rodiče, ale spokojení. Děti, které křičí a skáčou do kaluží, jako by jim celý svět říkal: „dělej, žij!“ Mladé páry, objímající se pod jedním deštníkem, rozesmáté, promočené… ale jsou svoji… i když mají vlhkou mikinu.
Starší páry, co si spolu dají polévku, a pak se jen dívají… upřímně na sebe nebo jen kolem sebe.
A tolik něhy ve vzduchu. Tolik klidu… Tolik tiché, hluboké lásky mezi lidmi.
A najednou jsem věděl, že o tom to celé je. Nešlo o to, kde jsem měl být.
Možná jsem měl být přesně tady, abych to uviděl.
Abych pochopil, že když se díváme správně, léto je všude… v úsměvech, v blízkosti, v tom, že někomu není jedno, jak se máte!
Ne v teplotě. Ne v azuru. Ale v tom, jak se lidé k sobě chovají… a to je realita.
Vážím si každého dne, kdy se ukáže slunce. Ale mnohem víc těch, kdy lidé kolem mě září… i když je zataženo.
A za to děkuju. Životu. I počasí.
Protože právě tyhle dny mi říkají, co má skutečnou hodnotu. Ticho… Láska, kterou vidím kolem sebe… no a obyčejná blízkost.
Možná jsem tohle léto čekal jinak…
Ale teď vím, že už bych o tom neměl přemýšlet…
Naučilo mě dívat se. Vnímat. A hlavně… vděčně být…
Někdy je největším darem to, co nevypadá jako dar…
A největší láskou ta, která se nevzdaluje, ale zůstává…
A pokud máte pocit, že vám letos něco chybí… zkuste se zastavit.
Možná zjistíte, že to nejdůležitější už kolem vás je.
Možná se právě teď na vás jen někdo usmívá… jen pod kapucí.
Tiše. Ale je to doopravdy.
