Článek
Otevřel jsem si láhev vína, dívám se do prázdné stránky a přemýšlím, o čem má dneska ještě smysl psát.
A pak mi došlo, že tohle psaní nemusí mít cíl. Že to bude jen prostý, poslední výdech za uplynulými dny. Žádná velká literatura, jen moje malá, osobní terapie se sebou samým.
Mé vyčerpání nezačalo tím, že jsem padl na zem. Začalo v té tiché chvíli, kdy jsem si všiml, že už žiju jen ze setrvačnosti.
Ráno vstanu a mé tělo funguje. Udělám přesně to, co se ode mě očekává. Už tento stav znám. Poslední rok a půl jsem si tím prošel několikrát. A vždycky, když jsem měl pocit, že už to musí být naposledy, tak jsem všechno, co mě k těmto pocitům dovedlo, omluvil. Opět jsem se vrátil do té spirály iluzí, které jsem slepě přehlížel. A teď je to tu zas. Ale už je to jiné.
Reaguji, odpovídám, dokonale se přizpůsobím rytmu dne. Navenek jsem pořád ten stejný chlap… spolehlivý a pevný. Ale uvnitř mi mizí prostor. Hluk povinností překrývá všechno jemné, co ve mně zbylo. Věci, které mi kdysi dodávaly sílu, ve mně teď zanechávají jen neutrální stopu.
Tato únava, kterou vleču týdny a měsíce, se vrací opakovaně. Je to něco, co už důvěrně znám, i když jsem si tolikrát přál, aby se to už nestalo. A vždycky, když mě to znovu dožene, přemýšlím…
Proč se v tom tak dlouho držím?
Tohle není lenost. Je to má obranná reakce. Je to signál, že už příliš dlouho nesu víc, než je moje. Že jsem si přivykl tlumit emoce, protože na ně prostě „nebyl čas“. Že jsem v sobě přijal tichou rovnici, ve které mám hodnotu jen tehdy, když podávám výkon.
Mé psychické vyčerpání nevybuchlo jako sopka. Usazovalo se ve mně postupně, jako prach na poličkách, které už dávno nestíhám otřít.
V každém mém malém rozhodnutí.
V každé chvíli, kdy jsem řekl ano, i když celé mé já křičelo už ne.
V každém dni, kdy jsem odsunul své potřeby na později, protože „teď se to nehodí“.
Nejtěžší je ten neustálý boj, aby to nikdo nepoznal.
Někdy se mi to daří. Držím fazónu, okolí vidí chlapa, co všechno zvládá. Ale jindy už prostě nemám sílu hrát. Pravda vyjde ven hned. V podrážděném tónu, v pohledu do prázdna, v únavě, kterou už nejde zakrýt maskou slušnosti. V těch chvílích se cítím nahý a zranitelný, protože ostatní vidí něco, co jsem chtěl schovat.
A přesto se večer dívám do stropu s pocitem, že tenhle boj mě stojí víc sil než samotná práce. Jako by se můj život stal úkolem, nikoli prostorem, kde mohu být sám sebou.
Tohle vyčerpání mi nebere jen energii. Bere mi citlivost. Naději. Chuť tvořit. Bere mi kousek po kousku možnost cítit radost, aniž bych musel překonávat vnitřní odpor.
Už vím, že cesta zpět není o tom, že se znovu semknu a zaberu. Začíná mým přiznáním, že se ve mně něco unavilo natolik, že to už nechce dál bojovat. Začíná to zastavením. Dovolením si vydechnout. Tím tichým okamžikem, kdy uznám, že nejsem stroj a že mé hranice nejsou slabost, ale můj životní kompas.
Možná zpomalím. Možná změním priority, protože zjišťuji, že svět nespadne, když se o sebe konečně postarám. A možná poprvé po dlouhé době ucítím, že se ke mně vrací ten kousek života, který jsem cestou ztratil.
Mé zotavení nebude návratem do starého režimu. Bude to návrat k sobě. K tomu, co je skutečně důležité. A to je cesta, kterou má smysl jít, i když bude pomalá a tichá.
Když teď uzavírám tyto texty a láhev vína je skoro prázdná, uvědomuji si jednu tvrdou pravdu. Udělal jsem spousty chybných rozhodnutí. Ne z hlouposti, ale na základě vědomé volby a čisté důvěry. Věřil jsem v něco, co ve skutečnosti byla jen moje iluze. Namlouval jsem si něco, co už dávno bylo jinak, jen abych nemusel čelit realitě.
Teď musím přijmout porážku. Už se neohlížet. Přijmout to jako tu nejdražší lekci, která mě posune dál.
A začít budovat to, co je skutečné.
Život, který už nepotřebuje filtry ani omluvy. Život, kde je moje hodnota daná tím, kdo jsem, ne tím, co všechno vydržím a kolik toho pro druhé obětuji.
