Článek
Kdy se člověk usadí na známou židli a ví, co ho čeká. Výčep, řeči, známé tváře, pivní upřímnost. A právě v tyto dny, bych měl jít na pivo. Ale nejdu.
Na malé vesnici se neutají nic. Ani to, že jsi v srpnu doma, když tu v srpnu… prý být nemáš. A už vůbec ne to, že ses nějak změnil. Když tě lidi dlouho nevidí, začnou o to víc mluvit. A někdy stačí říct jen jedno tiché „dneska ne“ a roztočíš lavinu, o které jsi nevěděl, že je připravená spadnout.
Jo, volali jste. Psali.
„Pojď na jedno, kámo.“
„Už jsi tu dlouho nebyl.“
„Dřív s tebou byla větší prča.“
„Zamiloval ses, co? Už na nás kašleš.“
No jo… Možná byla. Dřív.
Dřív jsem seděl. Pil. Kecal. Smál se. I brečel. Dřív jsem byl víc uprostřed dění.
Ale dneska?
Dneska nejdu.
Jo… pořád tady bydlím. Nikam jsem neutek.
Jen jsem poslední čas trávil jinde. Tam, kde mi bylo dobře.
Bylo to moje rozhodnutí. Nikdo mě nepřesvědčoval. Nikdo mě netlačil.
Prostě jsem to tak chtěl.
A jo… ví se to. Všechno se tady ví.
A teď? Srpen. A já jsem tady.
A v srpnu bych tu být neměl.
A tak už to běží…
„On je doma? Tak to se něco děje.“
„Zase ho zklamala. Nebo on ji?“
„V srpnu bejval vždycky pryč!“
„Nesedne si s náma ani na pivo.“
„Nějakej divnej je.“
„Už se ani nesměje.“
„Nechce o ničem mluvit.“
„Úplně ho změnila.“
„Já to říkala – zničila ho!“
A já sedím na zahradě. A slyším to všechno, i když to nikdo neříká mně do očí. Tady stačí, aby fouklo, a drby letí vzduchem jako pyl.
A jo, dřív jsem byl jinej. Smál jsem se víc. Pili jsme… Bylo to fajn.
Ale teď bych tam jen seděl a mlčel. A všichni by si to domysleli po svým. A já bych mezi druhým a třetím pivem ucítil, jak mi ta stará sranda nějak přestává sedět. Jak místo smíchu slyším jen ozvěnu v hlavě.
Takže dneska ne.
Na pivo nejdu. Ne kvůli nikomu jinýmu. Kvůli sobě.
Nechci se rozpadnout jen proto, že si někdo myslí, že mi to udělá dobře.
Nechci poslouchat „my ti to říkali“.
Nechci být ten, co si dá pátý, protože čtvrtý bylo moc upřímný.
Jsem doma. Na zahradě.
A jestli chceš, zastav se.
Bez frází, bez keců, bez soudů.
Pivo mám i tady. A když ne… uvařím čaj.
Tak dneska ne, chlapi.
Dneska ne proto, že bych vás neměl rád. Ale protože někdy je těžší říct ne, než jít a tvářit se, že je všechno v pohodě.
Sedím sám. Ale ne opuštěný. Jen chvíli… unavený.
A možná se zas někdy zasměju jako dřív.
Ale dneska?
Dneska si hlídám ticho. Protože je to jediné, co se mě na nic neptá.
