Článek
Za Husáka byla dovolená u moře „luxus“, ale kadibudka normál… vlastně standard, který nikoho nepřekvapil. Kempování v socialismu mělo své kouzlo… někdy z nouze, protože kam jinam a jindy z rodinné tradice.
Dovolená? To znamená stan, baťoh a konzerva lančmítu
Když jsem byl malý, „dovolená“ znamenala jediné… kempování. Žádné all inclusive, žádné bazény, žádný welcome drink. Rodiče zabalili stan, ešus, repelent a odhodlání to s námi přežít v jednom stanu. Vyrazili jsme někam k rybníku, kde byly kadibudky, houpačky, a když měl kemp i sprchy, byl to fakt luxus.
Do zahraničí se jen tak nejelo. Cestování do kapitalistických zemí bylo komplikované, a navíc drahé. Pamatuju si, jak naši dlouho mluvili o tom, že by chtěli jet „někdy k moři“. Ale byly potřeba devizové přísliby, povolení a hlavně… pořad to bylo drahé…no a pak jeden známý, který už někde byl, tak poradil, co a jak… i NDR má moře…sice prý studené, ale je to moře.
Takže se jezdilo pod stan. A bylo to skvělé. Aspoň tedy pro nás děti, protože jsme nevěděli, že existuje něco jako klimatizace nebo snídaně formou bufetu. Stačil chleba se salámem, voda v ešusu a zpocený spacák.
Já, ségra a dovolená… pořád v pohybu
Se ségrou to nikdy nebyla nuda. Sotva jsme dorazili do kempu, ještě jsme ani pořádně nezapíchli první kolík a ségra byla fuč. Kam šla? Do kiosku. Proč? Protože „se tam třeba objevily nové sladkosti“. A to ne jednou za den, ale každou hodinu. Prý to tam musí „hlídat“.
A tak jsem místo stavění stanu běhal po kempu a hledal ségru s rohlíkem v jedné ruce a šumákem v puse, která stála frontu na ledňáka, přestože už třetí ten den snědla. Největší strach jsme měli, když se nevracela ani po večeři… no nakonec se našla na houpačce u sprch, protože tam „prý bylo lepší světlo na nanuk“.
Moji rodiče měli trpělivost svatých. Já moc ne. Celé kempování jsem měl roli osobního bodyguarda malé sladkostmi posedlé průzkumnice, která si pletla areál kempu s cukrovým světem.
Ale vlastně… bylo to moc hezký. Protože jsme byli všichni spolu… jako rodina. A protože to byly dovolené, které si člověk pamatuje i po čtyřiceti letech.
Moře? Svatý grál dovolených
Jednoho dne přišli rodiče s tím, že pojedeme k moři. Nejdřív jsme se smáli. A pak jsme pochopili, že to myslí vážně. Pro nás děti, a upřímně i pro naše rodiče, to byl úplně nový svět. Moře jsme znali jen z pohlednic nebo časopisů a občas i z televize. A najednou jsme tam měli jet?
Vyrazili jsme do NDR, protože to bylo dostupné… a v porovnání s Jugoslávií… bez povinné byrokracie. Samozřejmě opět pod stan. Ale moře! Slané, nekonečné… s mušličkami a vlnami. Nikomu nevadilo, že je studené, že písek pálí a že jsme z toho slunce nebo moře, už nevím… měli vyrážku. Prostě to bylo moře!
Vzpomínám si, jak jsme se ségrou seděli na pláži a hypnotizovali horizont. Někdo nám řekl, že za tím mořem je Dánsko, a my tomu věřili. Po návratu jsme měsíc nemluvili o ničem jiném.
Dnešní děti… „A je tam Wi-Fi?“
Dneska je svět jiný. Otevřený, dostupný. Cestujeme, plánujeme, bookujeme. Kempingové vybavení je moderní, kempy mají bistro, sociálky jak v hotelu a když nechceš stan, můžeš si pronajmout chatku s vlastní kuchyní i sprchou.
Ale co na to děti?
„Tam nepojedu, není tam Wi-Fi.“
„A co tam jako budeme dělat?“
„A bude tam bazén?“
Dnešní děti vyrůstají mezi displeji, videi z tropických destinací a nerealistickými ideály z Instagramu. Kempování bez signálu jim připadá jako trest. Ale jakmile je vytáhneš na louku, kde se večer rozdělá oheň, voní buřty a hvězdy září nad hlavou… možná zjihnou. Jsou to pořád jen děti…
Zkuste jim to jednou ukázat
Možná by každé dnešní dítě mělo zažít týden bez Wi-Fi. Spát pod stanem, umývat se v potoku, nebo pomoct zatlouct kolík (i když ho zatluče obráceně). Zjistí, že na slunce se dívá lépe naživo než přes filtr. A že společně strávený čas je víc než deset videí na TikToku.
My si kdysi vážili i obyčejného kempu u rybníka. Protože to nebyla samozřejmost… byl to dar. A možná, když to dětem ukážeme, pochopí to taky.
A jak to máte vy doma?
Co se stane, když oznámíte: „Letos místo Chorvatska jedeme do českého kempu pod stan.“
Zazní nadšený jásot, ticho… nebo zděšená otázka: „A bude tam aspoň Wi-Fi?“
