Článek
Rád bych reagoval na článek „Co všechno dnes vlastně dělají hasiči? Hoří, má panenko?“ a naprosto s ním souhlasím. Jen mi v něm chybí jedno zásadní rozdělení… mezi profesionálními a dobrovolnými hasiči.
Realita je ale poněkud složitější. A hlavně… jsou hasiči profesionální, kteří za tuhle službu dostávají plat, a pak dobrovolní…
Dobrovolný hasič dělá úplně totéž, jen k tomu ještě chodí do práce, protože z jeho dobrovolné služby nezaplatí hypotéku, nebo obědy dětem.
A tady začíná příběh, o kterém se moc nemluví.
Oba musí totéž. Jen jeden to dělá dobrovolně a zadarmo.
Profesionální hasič je zaměstnáním, povoláním, posláním… o tom žádná. Plat, směny, výcvik, legislativa, fyzická příprava, povinnosti.
Dobrovolný hasič?
Všechno to samé, ale bez platu.
Stejná legislativa. Stejné normy. Stejná technika. Stejné papírování. Stejné zkoušky. Stejné nároky na psychickou i fyzickou připravenost. Jen už nikdo neřeší, že „po výjezdu“ musí dobrovolný hasič ráno vstát a jít klidně na dvanáctku do fabriky nebo rozvážet balíky.
A teď ty paradoxy…
Většina dobrovolných hasičů se k velkému požáru za život ani nedostane. A když už ano, musí mnohdy čekat na profesionály… nemají stejná oprávnění vstupu nebo zásahu. Přesto je stát i systém hodnotí stejným metrem. Stejné povinnosti, stejné normy, stejné papíry, stejné sankce.
Takže dobrovolník… drží pohotovost, chodí na výcvik, školí se, stará se o techniku, vyjíždí, vykazuje statistiky, evidence a kontroly…
… a to všechno povinně, podle zákona a zadarmo.
Bez ironie… tohle není hobby typu „sbírám známky“.
Proč tedy tolik dobrovolných jednotek zaniká?
Odpověď je jednodušší, než se chce slyšet.
Požadavky rostou, administrativa roste, ale motivace a podpora nerostou.
Hasič má být silný, psychicky odolný, vycvičený, připravený, dostupný, vybavený, odborně proškolený…
Jenže dobrovolník musí být to všechno a ještě má svůj běžný život.
A když už i dobrovolné poslání začne připomínat druhou plnohodnotnou práci, není divu, že jednotky končí, členská základna stárne a mladí se do toho nehrnou.
Proč je důležité tohle připomínat
Jednotky požární ochrany tvoří oporu státu, obcí i obyvatel. Když jde o lidské životy, zdraví, majetek nebo přírodu… hasiči jsou první v linii. To není fráze, to je fakt.
Profesionálové tu být musí (a mají to jako povolání).
Dobrovolní hasiči tu být nemusí (a přesto jsou… protože chtějí).
A tohle je třeba říkat nahlas.
Být hasičem je čest, poslání a dřina.
Ale být dobrovolným hasičem je čest, poslání, dřina a ještě osobní oběť.
Protože…
Profesionál jde zachraňovat, když zazní alarm.
Dobrovolník jde zachraňovat, i když mu měl právě začínat volný večer, grilovačka nebo narozeninová oslava dítěte.
Není to samozřejmost. Nikdy nebyla.
Na závěr jedno jediné, ale důležité slovo… děkujeme.
Děkujeme profesionálním hasičům, kteří mají své povolání postavené na každodenní službě a riziku.
A děkujeme dobrovolným hasičům, kteří ke stejnému riziku přidávají ještě osobní čas, rodinu, práci a soukromí.
Děkujeme těm, kteří běží, když ostatní utíkají pryč.
Těm, kteří odkládají rodinnou večeři, spánek, volno i vlastní pohodlí jen proto, aby někdo cizí mohl být v bezpečí.
Těm, kteří pomůžou i tam, kde není kamera, potlesk nebo mediální sláva.
Dobrovolný hasič nemusí.
Přesto jde.
A to je největší hrdinství, jaké může společnost mít.
Ti, kteří oblékají uniformu, nejsou samozřejmost.
Zaslouží si respekt, podporu a poděkování ne až po zásahu… ale každý den.
A dokud si to společnost bude připomínat, budou mezi námi lidé, kteří jsou ochotni obléknout uniformu ne proto, že musí… ale proto, že chtějí.
Zdroj: https://hzscr.gov.cz/clanek/hasici-kteri-nejsou-videt.aspx
Zdroj: https://hzscr.gov.cz/clanek/profesionalni-hasici-skoli-dobrovolne-hasice.aspx
