Článek
Ne vždy přijdou velké životní uvědomění dramaticky… někdy přijdou úplně tiše, ve chvíli, kdy šlapeš do pedálů, vítr ti čechrá bundu a myšlenky běží rychleji než kola. A právě v takových chvílích dostává život svůj zvláštní smysl… když se cesta stane zrcadlem a člověk si uvědomí, že možná nejel nikam… možná se jen vracel sám k sobě.
Byla neděle. Ten typ neděle, kdy si říkáš, že svět je ještě pořád v pořádku, protože slunce ještě nezapomnělo svítit. Poslední teplý listopadový den… takové to zákeřné „naposledy“, které nikdo nepodepíše, ale každý ví, že je to konec. Konec babího léta. Konec sezóny na kole. Konec jedné kapitoly. A začátek další?
Oblékl jsem se… ne ve stylu Tour de France, spíše ve stylu „nechci umrznout, ale zároveň nechci vypadat, že se na kole ztrácím už od 200 metrů“. Žádné tropy nebyly, ale člověk chce vzdorovat přírodě s určitou důstojností.
A tak jsem vyrazil.
Lesy… louky… pole… a já. Jen já. Prvních několik kilometrů hlava běžela rychleji než nohy. Když se myšlenky rozjedou na pětku, šlape se hůř. Ale kdo by je brzdil? Na kole je jediná konverzační společnost právě vlastní mozek… a ten je expert na monology bez přestávky.
A pak to přišlo.
Takové to uvědomění. Malé, velké, tiché, ale silné. Přesně ten moment, který neřve, ale šeptá. Neudeří, ale zasáhne. A člověk ví… tohle si jednou budu muset přiznat nahlas. Jenže na některé věci musí být čas. Některé pravdy musí nejdřív uzrát. Stejně jako víno… kdybych to na sebe „vylil“ okamžitě, byla by z toho jen kyselá nepřiznaná duševní burčáková katastrofa. A tak si to uvědomění nosím dál. A až přijde ten správný moment… napíšu o tom. Protože některé věci nechceme říct hned, ale potřebujeme je říct až tehdy, když to opravdu uneseme.
Ale zpátky ke kolu.
Cesta, která byla vlastně o všem a o ničem
V pedálech bylo cítit, že sezóna je u konce… nohy už nechtěly dokazovat světu rychlost, chtěly prostě jet. Dýchat. Být. A já najednou taky. Nepotřeboval jsem se honit. Nepotřeboval jsem nikomu ukazovat výkon. Jen jsem chtěl být venku. Žít ten svůj okamžik.
Najednou nebylo potřeba analyzovat, hledat, tlačit, dokazovat. Jen jet. A možná právě v tom je svoboda… když člověk přestane utíkat a přestane honit něco, co už ani nevidí.
Vítr nebyl studený. Byl spíš upřímný. A upřímný vítr má zvláštní vlastnost… nafouká člověku do duše jen to, co tam už stejně bylo, ale schovával to.
A tak jsem jel. A chvílemi jsem měl pocit, že ta cesta je vlastně metafora života… když šlapeš, má to směr… když zpomalíš, nic se neděje… když se zastavíš, svět se nezboří a když se rozhlédneš… zjistíš, že jsi toho cestou viděl mnohem víc, než sis myslel.
A tak jsem dojel domů.
Kolo šlo do garáže. Sezóna skončila. A přesto… něco neskončilo. Možná něco začalo. Možná pokračuje to, čeho jsem si ani nestihl všimnout.
A co z toho vlastně plyne?
Možná že někdy nejde o to, jak daleko dojedeme. Ale s čím se vrátíme.
Ten den jsem se nevrátil se skvělými statistikami z aplikace, ale s pocitem, že i když něco končí, člověk může cítit vděčnost místo ztráty. A možná taky s něčím větším… s pravdou, která se teprve dere na povrch. Až dozraje, bude o ní řeč.
Zatím si ji nesu v sobě.
A stejně jako kolo čeká na jaro… možná i některé moje kapitoly čekají na svůj čas.
A ten přijde… vždycky přišel…
Když jsem ten den schoval kolo do garáže, měl jsem zvláštní pocit. Jako když zavřeš knihu, která tě během čtení změnila… už ji nemusíš držet v rukou, protože zůstala v tobě. Sezóna skončila… ale uvnitř to nebyl konec.
Něco ve mně se pohnulo. Něco, co si žádá čas, klid a odvahu, aby jednou mohlo být vysloveno nahlas. A já už vím, že ten moment přijde… až budu připraven. Život nás někdy učí tiše… ukazuje, že i když některé kapitoly končí, nenechávají po sobě prázdno. Nechávají stopu, sílu, pochopení a zvláštní, tichou vděčnost, že jsme je směli prožít.
A možná právě v tom je krása obyčejných cest… člověk si myslí, že jede na kole… ale ve skutečnosti jede kousek blíž k sobě.
A tak čekám na další jaro, na další cestu. Ne proto, že bych chtěl ujet realitě. Ale proto, že vím, že každá cesta mi jednou připomene to nejdůležitější…
Nejedu závod… jen se učím žít… někdy stačí jediné šlápnutí, aby člověk ucítil, že už dávno nejede správným směrem️.
