Článek
Vyrážíme spolu do hor, cestou po hřebenech, kde vítr zpívá a stromy šeptají. Sílu, kterou vydáme, si navzájem vrátíme… v úsměvu, v doteku, v tichu, kdy stačí jen být. Protože milovat znamená sdílet nejen cestu horami, ale i cestu k sobě navzájem.
Vítr se opírá do větví a obloha se zatáhla, víkend bude chladný. Pro mnohé důvod zůstat doma, zalézt pod deku a čekat na lepší počasí. Ale ne pro nás. Balíme kola a míříme do Orlických hor.
Cesty hřebenů se před námi klikatí, les voní chladným dechem a pod koly praskají kořeny. Každé šlápnutí do pedálů je jako tichý rozhovor s horou. Ale tentokrát nejsem sám… vedle mě je člověk, který ke mně patří.
V kopcích vydáváme sílu, dech se krátí, nohy tuhnou, ale mezi námi proudí něco, co je silnější než únava. Milovat znamená nejen držet se za ruku při zastavení, ale i jet bok po boku, i když cesta stoupá. Znamená to zasmát se spolu při rychlém sjezdu, najít společný rytmus, hledat si cestu lesem i k sobě navzájem.
„Někdy není potřeba slov… stačí pohled, který ti připomene, že jsi přesně tam, kde máš být.“
A když se zastavíme na vrcholu, kola opřená o strom a oči upřené do údolí, cítím, že právě tady se svět zjednodušil. Už není potřeba slov… jen to, že jsme spolu, že dýcháme stejný vzduch, že naše srdce bijí blízko sebe.
Tohle není jen výlet. Je to důkaz, že když miluješ a jsi milován, i chladný vítr v horách dokáže rozehřát celé tělo i duši. A já vím, že tady, vysoko na hřebenech, nacházím nejen sílu z přírody, ale především sílu z lásky, která nás nese dál.
