Článek
Když včera slunce líně klouzalo po hřebenech krajiny blanických rytířů a já šlapal do pedálů svého „kola na baterky“, což podle některých místních v naší dědině znamená, že to jede samo a já se jen vezu, míjel jsem jednu vesničku za druhou.
U nás na vesnici se na kole jezdí buď do kravína, nebo do hospody. A když už jsem pár místních zkusil lanařit… „Pojďte se projet, dáme po cestě pivo,“ přišla obvyklá odpověď: „Si upad, ty vole? Ty máš kolo na baterky!“
A víte, jak to na vesnici chodí? Samé předsudky a závistivé pohledy. „No jo, on si koupil kolo za statisíce… a hele, teď mu přivezli nové tašky na střechu… a slyšela jsem, že svému tátovi koupil naslouchátka za čtyřicet tisíc!“ Prostě drby, které mají svou vlastní životnost a rychlost šíření. Ale o tom už jsem psal a ještě myslím napíšu jindy. Takže zpátky k myšlence kterou teď píšu…
Ten den měl jinou chuť. Možná proto, že to byl magický den. Jeden z těch, kdy máš pocit, že neviditelné ruce osudu něco šijí v zákulisí. Šlapal jsem si krajinou, až jsem dorazil k místu, které znám jen já a pár stromů okolo. Skryté v lese, daleko od cest, kam nevede žádná cedule a kde tráva roste tak vysoko, že když si lehneš, svět se ti ztratí z dohledu. Tam čas neteče… tam se spíš rozpouští.
Minulý rok jsem tam byl také. Stejný měsíc, skoro na den přesně. Srpen tehdy bolel. Tak, že se to nedalo schovat za úsměvy. Seděl jsem na té samé loučce uprostřed lesa a cítil, jak se mi všechno, co jsem tehdy měl za jisté, rozpadá mezi prsty. Slzy tekly, ani jsem se je nesnažil zastavit… v tom místě to bylo dovoleno. Stromy nekomentují, tráva se neptá „co se stalo“ a vítr nenutí k úsměvu. Jen ti dává prostor být tím, kým jsi v tu chvíli… zraněný, unavený, hledající. A tehdy jsem si něco přál. Bylo to přání zoufalce… spíš iluze, o které jsem věděl, že se možná nikdy nesplní. Ale v té chvíli jsem neměl nic jiného než tu naději.
A pak přišel včerejšek. Stejný les, stejné místo. Jen já už nebyl ten samý. Slzy tentokrát nepřišly… jen zvláštní klid, jaký má člověk, když ví, že přežil něco, co si myslel, že nepřežije. A tehdy jsem si uvědomil, že to loňské přání… se splnilo. Ne tak, jak jsem si ho tehdy namaloval, ale splnilo se natolik, že jsem to musel přijmout jako dar. Najednou jsem tam neseděl jako ten, kdo prosí, ale jako ten, kdo mluví. Vysílal jsem nové přání, ale už to nebylo jen přání. Bylo to volání. Poslední volání o pomoc… pro případ, že by ty síly, co se tu procházejí mezi kmeny, byly zrovna na poslech.
Když jsem vstal a vyjel dál, dusno mi přilepilo triko na záda. Zastavil jsem v malé vesnici, kde mají v létě otevřenou krásnou hospůdku. Byl jsem přesvědčený, že tu dostanu přesně to, co potřebuju … pivo a něco k jídlu. A nemýlil jsem se. Jak jsem seděl a pozoroval okolí, zrak mi ulpěl na černé tabuli mezi denní nabídkou. Bylo na ní napsáno:
„Divoké kočky nechtějí chcíplé kocoury.“
Pochopitelně jsem se musel zeptat paní domácí, co to znamená. Usmála se tak, že jsem okamžitě věděl, že odpověď si zaslouží vlastní příběh. A ten vám povím příště.
A tak…
Cesty na kole mají zvláštní kouzlo… nikdy přesně nevíš, co ti dají. Někdy jen vítr do tváře a unavené nohy. Jindy ti otevřou místo, kde jsi kdysi ztratil kus sebe… a nechají tě zjistit, že ho už dávno máš zpátky. A možná právě proto má smysl znovu a znovu sedat do sedla. Ne kvůli rychlosti, ale kvůli těm zastávkám, které mě mění víc než všechny kilometry, které už mám za sebou.
