Článek
Tohle není zpověď ani omluva. Není to prosba o lítost ani návrat. Je to příběh jednoho muže, který si přiznal, že i dobré úmysly mohou bolet… a že cesta k lásce někdy vede přes chyby, které by nejraději nikdy neudělal.
Někdy v životě přijde chvíle, kdy stojíš uprostřed ničeho. Za sebou máš to, co už nikdy nebude, před sebou to, co ještě není… a mezi tím stojíš ty. S člověkem, kterým jsi byl, i s člověkem, kterým se teprve stáváš. A nevíš, jak to dopadne… jen víš, že jsi nikdy neměl špatné úmysly.
A já jsem je nikdy neměl!!!
Byl čas, kdy jsem nebyl sám. Nebyla to láska, jakou jsem hledal, ale byla v tom blízkost. Přátelství. Rodinné teplo. Měl jsem rád ji, její děti, její rodinu. A oni měli rádi mě. Patřil jsem tam… ne proto, že jsem byl partner, ale proto, že jsem byl člověk, kterého si pustili k sobě domů i do života. Jenže mít rád není totéž jako milovat. A někdy to člověk pozná až tehdy, kdy je… pozdě.
Hledal jsem lásku. Tu, kterou necítíš hlavou, ale kůží. A když jsem ji konečně našel… nebo jsem si to alespoň myslel… odešel jsem. Ne proto, že bych chtěl ublížit, ale proto, že jsem věřil, že musím následovat to, co cítím. A když přišla tragédie, když přišla smrt, už jsem tam nebyl. A to je bolest, která se nedá přepsat.
Mlčel jsem. Nereagoval. Zavřel jsem dveře, protože jsem nevěděl, jak zůstat, aniž bych lhal sobě i druhým. A mezitím se mi svět točil jinde.
A nepřišel jeden dopis…
Přišlo jich mnoho…
Zprávy, otázky, prosby, výčitky, ticho mezi řádky. Já jen nereagoval. A když jsem odpověděl, bylo to strohé, krátké, bez citu… protože jsem dával energii jinam. Té lásce, kterou jsem považoval za skutečnou. Teď už vím, že všechno byla jen iluze. Že jsem se snažil udržet něco, co už dávno nedrželo mě.
Až potom, po tom všem mlčení, přišel dopis, který mě zastavil.
Ne první. Ne druhý. Ten, který už nešlo přehlédnout. Ten, který udělal ticho hlasitějším než jakýkoli křik.
ROMANIN DOPIS
„Myslíš, že bychom mohli spolu ještě být, že by ses vrátil? Mám tě moc ráda… omlouvám se, že ti pořád píšu, ale chybíš mi.“
„Chybíš mi… nám všem. Moje mamka na tebe vzpomíná. Vždyť jsi pro nás tolik dělal. Pomáhal jsi dětem, i když jsi nemusel. Tak proč jsi zmizel?“
„Vím, že ses zamiloval. Ale to neznamená, že na nás musíš zapomenout. Byl jsi ten nejlepší chlap v mém životě. Jen nechápu, proč jsi odešel bez slova.“
„Přeji ti, ať jsi se svou láskou šťastný… pokud ji skutečně máš. Pak už ti nebudu psát. Jen chci vědět, jestli jsi opravdu našel to, co jsi hledal. Romana.“
Ten dopis bolí… a teď v tyto dny ještě mnohem víc… Ne proto, že obviňuje, ale proto, že je pravdivý. Je v něm láska, kterou jsem nedokázal opětovat. Vděčnost, kterou jsem nedokázal oplatit. A připomíná svět, který jsem měl rád… ale který jsem nemiloval tak, jak si zasloužil.
A tak jsem udělal to, před čím jsem tolik měsíců utíkal… odpověděl jsem.
MOJE ODPOVĚĎ
Romano,
děkuji ti za tvůj dopis. Četl jsem ho několikrát. Byl upřímný, silný a plný citu. Napsat něco takového chce odvahu… a já si toho vážím.
Nikdy jsem nelitoval času, který jsem s tebou a s dětmi a s tvojí rodinou prožil. Byl jsem tam proto, že jsem vás měl rád. A vím, že jste měli rádi i mě. To pro mě znamenalo víc, než jsem uměl říct.
Je pravda, že jsem odešel ve chvíli, kdy se všechno začalo měnit. Ne proto, že mi bylo jedno, co se děje, ale proto, že jsem už nedokázal být oporou tam, kde jsem nemohl dát svoje srdce naplno. A neuměl jsem to tehdy vysvětlit. Vím, že to bolelo. A není mi to jedno.
To, co jsem hledal, byla láska. A když jsem si myslel, že ji nacházím, udělal jsem krok, který měl následky pro všechny. Nebyla za tím zloba ani lhostejnost… jen člověk, který věřil, že musí následovat to, co cítí.
A proto ti chci říct pravdu…
Ne, nemůžeme spolu být znovu!
Nebylo by to spravedlivé vůči tobě. Ani vůči mně. Ty si zasloužíš vztah, kde jsou city úplné a vzájemné. Já ti to dát nedokázal… a ty bys neměla čekat na něco, co by znovu bolelo.
Ale nezapomněl jsem. Ani na tebe, ani na děti, ani na všechno dobré, co jsme spolu prožili. Chyběli jste mi. A možná i proto bylo pro mě snazší mlčet, než otevírat staré rány.
Přeji ti, aby jednou přišel někdo, kdo tě bude milovat naplno. Bez pochybností. Bez hledání něčeho dalšího. Vím, že takového člověka si zasloužíš.
Děkuju za všechno. Milan
Nevím, jak můj život dopadne. Neumím předpovědět, kdo v něm zůstane a kdo odejde. Jen vím, že se učím milovat… pomalu, bolestně, ale poctivě. A někdy je cesta k lásce dlážděná chybami, omluvami a dopisy, které by člověk nejraději nikdy nemusel psát.
A pravda je ještě jedna!
Tohle jsem vlastně nikdy nechtěl vypustit ven. Je to až příliš osobní. Jenže když už píšu, nechci být dokonalý… chci být pravdivý. Ne kvůli světu, ale kvůli sobě. Možná je to jediný způsob, jak pochopit, co cítím, co mě bolí, proč mě ten věčný kolotoč rozhodnutí a pochybností dusí. Neskrývat se. Nepředstírat. Netvářit se, že jsem nad věcí.
Nepíšu to proto, že jsem chudák. Nepíšu to proto, abych stáhl zodpovědnost ze sebe. Ne. Já umím jít se svou kůží ven. Vždycky jsem tak fungoval. Miloval jsem čistě, pravdivě… tolikrát, kolikrát jsem toho byl schopný. A je ještě něco, co je pro mě důležité říct… nikdy nezůstávám tam, kde to už necítím. Vždycky jsem jednal podle svých otevřených pocitů. I když to někdy bolelo mě a někdy druhé… nikdy jsem nehrál na city, které tam nebyly. Nikdy jsem nebyl někde, kde moje srdce nebylo.
A možná právě tohle přiznání je největší krok, jaký jsem kdy udělal.
Přiznat si pravdu.
Přestat mlčet.
A dovolit si cítit… i když to bolí.
Život jde dál. A já půjdu s ním.
Ať mě povede kamkoli.
