Článek
Držíme se lidí, kteří nás už dávno nepodrželi zpátky. A tak někdy nezbývá než čelit bolesti čelem… ne proto, že jsme slabí, ale protože jsme příliš silní na to, abychom si připustili pravdu. A když srdce konečně slyší odpověď, kterou celý čas odmítalo přijmout… rozpadne se ticho uvnitř nás.
Noc je dlouhá, když bolí duše. A když nespíš několik nocí za sebou, začne se svět ztrácet ve stínech a člověk už ani neví, jestli ho dusí realita nebo vlastní představy. Budím se ze zlých snů, vidím věci, cítím věci… a všechno to pálí zevnitř.
Tenhle stav znám. Žil jsem ho už dřív. Vždycky přišel tehdy, když jsem stál před rozhodnutími, která mohla změnit celý můj život.
A tak jsem udělal to, co umím… hledal jsem útěchu, pochopení, nakopnutí.
Jenže tam, kde jsem doufal, že to najdu, nebylo nic. A člověk pak sám o sobě začne přemýšlet jako o chudákovi. Směšném. Slabém. Rozbitým.
Tak jsem zavolal kamarádce, psycholožce. Ne proto, že mám privilegium někomu kdykoliv zavolat a ona zvedne telefon, ale protože vím, že když nevíš, voláš odborníky. Tak to dělám vždy. A když jde o zákony, zavolám právníka. Když jde o duši, zavolám ji.
A její verdikt?
Ne… nejsem troska. Nejsem zoufalec. Nejsem chudák.
Jen prý sdílím lásku, city a naděje tam, kde už dávno z druhé strany nejsou.
A to bolí víc než jakákoliv nadávka.
„Jdi od toho,“ říká mi opakovaně. „To, co tě trápí, tě ničí. A není to problém jen na tvé straně. Vy dva nejste schopni to vyřešit. A ty se pořád vracíš do stejného kruhu.“
Já jsem emocionální člověk. Vnímám víc, než bych si přál. Ale tohle vnímání je zároveň moje síla… umím se podívat pravdě do očí. Jenže někdy člověk nechce vidět, i to co vždy vidí.
A tak píšu. Píšu proto, že když je ve mně bouře, musím ji dostat ven. Slova jsou moje ventilace, moje terapie. A ano, mohl bych jí jen zavolat a znovu to analyzovat. Vlastně jsem jí volal… ona mi stejně řekla totéž, co už tak dlouho říká…
„Uzavři to. Pusť to. Přestaň investovat všechno své já… do něčeho, co ti to nevrací. Ty dáváš víc, než dostáváš.“
Mluví ke mně tvrdě, ale pravdivě
„Nejsi psycho labilní. Ty jen bojuješ sám. Nemáš k sobě protikus, který by ti uměl vrátit to, co dáváš. Ty chceš lásku, partnerství, spravedlivou konfrontaci, růst. A ona to neumí. Ne proto, že by byla špatná… ale protože to zkrátka není její povaha. Tohle nepřepereš.“
A nejhorší věta, která se dá říct zamilovanému člověku?
„Ty to víš. Ty jsi to vždycky věděl.“
Jo. Vím to.
A přesto jsem se držel, věřil, bojoval, snažil se, obětoval se, omlouval se, opravoval se, přizpůsoboval se a doufal.
Miloval jsem. A… možná pořád miluju…
„Jsi zamilovaný jedinec,“ řekla mi naposledy. „Ale jestli ji miluješ, musíš ji pustit. Dej jí prostor, čas, život. Nedrž to, co tě nechce. Nemůžeš milovat za dva.“
A pak doplnila
„Budeš se trápit. To vím. Dlouho. Ale nejsi na to sám. Jsme tu. My, kteří tě známe. My, kteří víme, kdo jsi.“
A nakonec to zakončila slovy, která mě rozsekala a zároveň probudila
„Ty nejsi její problém. A nejsi ani její odpad.
Jsi dobrý chlap. Ale nejsi pro ni.
A ona není pro tebe. A to je celá pravda.“
A odešla vařit večeři.
A já zůstal s realitou, kterou jsem už dávno znal… jen jsem si ji neuměl přiznat.
Co bude? Co bych měl udělat? Nevím…
