Článek
Běháme mezi lidmi, kteří nás vysilují, a odkládáme ty, kteří v nás probouzejí klid. Stavíme život z věcí, které nám nepatří, a přehlížíme lidi, kteří nám byli darováni jen na určitou dobu. A pak si uvědomíme, že skutečná hodnota našeho života neleží v tom, co máme… ale v tom, s kým sdílíme své hodiny, dny, roky… svůj čas.
Někdy mě až zabolí uvědomění, jak moc se držíme věcí, které nám nikdy nepatřily.
Domu, o kterém jsme snili, že v něm bude všechno „v pořádku“.
Auto, které leštíme, jako by v něm byla uložená naše hodnota.
Lidí, které milujeme tak moc, že se jich bojíme dotknout, aby nezmizeli.
A přitom to nejcennější, co máme, paradoxně není ani dům, ani auto, ani jistota… ale čas. Jenže čas sám o sobě nic neznamená, pokud se nedává.
Hodnotu získává až ve chvíli, kdy ho s někým sdílíme.
Proto tolik bolí, když si uvědomíme, že ho často rozdáváme tam, kde mizí, místo tam, kde roste.
Roky běháme mezi povinnostmi a lidmi, kteří naši energii spíš berou, než dávají.
A mezitím ti, kteří v nás probouzejí ticho, bezpečí a klid, stojí někde stranou… ne proto, že by chtěli, ale protože na ně jednoduše nemáme prostor.
A tady přichází jedna tichá, nepopulární pravda
Ne každý člověk si zaslouží náš čas.
Ne každému stojí za to ho dávat.
Přesto s časem zacházíme, jako by byl nekonečný.
Odkládáme radost… „až bude vhodná doba“.
Odkládáme lásku… „až budeme připraveni“.
Odkládáme život… „až se všechno uklidní“.
Jenže život nečeká.
A čas plyne dál, i když máme pocit, že by měl zpomalit… jen na chviličku, abychom stihli obejmout ty správné lidi o něco pevněji.
A člověk jednoho dne zjistí, že roky proklouzly mezi prsty.
A že ty nejdůležitější okamžiky nebyly ty, kdy jsme něco vlastnili… ale ty, kdy jsme někomu patřili.
Ne majetkem, ne závazkem, ale časem, který jsme si vybrali sdílet.
Protože život se neschovává v kalendářích ani ve splněných plánech.
Život je v okamžicích, kdy nám s někým vedle sebe je dobře… bez důvodu.
V tichu, které není trapné, ale léčivé.
V smíchu, který bolí v břiše.
V doteku, který řekne víc než slova.
A tak každý den, kdy dáme svůj čas člověku, který za to stojí, každý úsměv vyměněný jen tak, každý okamžik, kdy milujeme bez strachu a bez čekání… to je to, co v nás zůstane.
Ne to, co jsme drželi v rukou, ale to, s kým jsme žili svůj čas.
