Článek
V živoucí hurikán, tanečnici na hraně zákona i nočního klidu. Vítejte u kočičího představení, které se odehrává každou noc. A vstupenka? Tvůj klid a poslední zbytky sil.
Ticho před bouří
Je 21:37. Zhasínám světla, natahuji si nohy na posteli, beru si deku, dívám se na Elinku stočenou na parapetu. „Dneska možná spí,“ říkám si v duchu. Chyba. To opět zásadní.
Ve 21:42 pomalu zvedne hlavu. Protáhne se. Zívne. A pak… se jí rozsvítí v očích. Show začíná.
Šílený sprint bez důvodu
Najednou výskok na skříň. Odsud sprint dolů. Přes stůl. Přes moje nohy. Přes stěnu…ano, přes stěnu, okolo kytky, která to opět nepřežije, a bum… zpátky na gauč.
Dívám se na ni. Ona na mě. Z očí jí čtu: „Co? Já nic.“
Noční drama, aneb hra o ponožku
Následuje improvizovaná dramatizace, ve které hlavní roli hraje moje špinavá ponožka. Ukradne ji z koupelny. Nese si ji do obýváku jako trofej. Pak ji nechá v kuchyni a běží zpátky pro druhou.
Hraje na city. Uprostřed obýváku sedí, ponožku v tlamičce a kouká, jestli se dojmu.
No… Do-jmu…
Protože je to… to nejroztomilejší zlodějství, jaké jsem kdy viděl.
Spirituální moment ve tři ráno
Je 2:58. Všude ticho. Tedy… všude kromě mé ložnice.
Zpod postele vyletí Elinka, přistane mi na zádech a začne příst.
Pak se přesune na noční stolek a pomalu a dramaticky shodí:
- Brýle
- Vodu
- Budík
- Moji trpělivost
Sedí. Dívá se. Mňoukne.
Jako by se ptala: „Nepovíš mi teď něco o smyslu života? Nebo aspoň nedáš kousek kuřete?“
Konec představení. Spěte si, já si dám taky šlofíka
Ve chvíli, kdy začínám být skutečně na hraně zoufalství, Elinka opět změní podobu. Najednou se tiše uvelebí na peřině. Očividně spokojená. Stočí se do klubíčka, packy pod bradou, zavře oči… a během deseti vteřin usne.
„Co se děje? Já si jen trochu protáhla nožky.“
Já ležím rozhozený jak po silvestrovském večírku. Ona spí sladce jako andílek.
A já… já jí to odpouštím. Zase…
Večer patří kočce. Ty jsi jen divák i náhradní rekvizita
Každý večer je u nás doma premiéra. A přestože se pokaždé tvářím, že mě to překvapilo, tajně vím, že bez téhle Elinčiny šou by byl večer mnohem nudnější.
Možná mám unavené nohy, otlučený budík a ponožky pod gaučem,
ale v srdci… mám klid, protože vím, že někdo je doma, živý, veselý, trochu šílený … ale hlavně můj.
