Článek
A přesto vás něco přimělo ho nechat jít. Dnes na něj vzpomínáte, možná s lítostí, možná s otázkou… proč jsem ho tehdy neviděla tak, jaký byl? A on? On už možná jen mlčky krčí rameny. Ne z hrdosti, ale z únavy. Protože když ani to dobré nestačí, pak už není co dávat.
Tak jo, milé ženy. Upřímně, tohle není útok, spíš takové lehké šťouchnutí do žeber. Od chlapa, co už párkrát utekl… ne, není to vždycky vaše vina, ale občas… občas to prostě pokazíte vy. A když to uděláte, většinou o tom ani nevíte. Dokud už není pozdě a on je pryč. A najednou si říkáte… „Ten byl vlastně skvělej… takovej milej, hodnej, opravdovej.“ Jenže my už jsme mezitím stihli dospět do fáze „díky, ale fakt už ne“.
Jasně, na začátku je to vždycky hezký. Motýlci v břiše, zprávy na dobrou noc, smích u snídaně. Ale pak… jako by se to celé začalo drolit. Když chlap udělá chybu, a že jich pár uděláme, tak místo porozumění přijde nálet. „Proč jsi to udělal? Co to zase bylo? Proč nejsi jako…?“ Hele, my víme, že nejsme dokonalí. Ale i my jsme lidi. Snažíme se. A když vidíme, že veškerá ta snaha… květiny, uvařený oběd, opravený odpad, vtipy na vlastní účet atd… nic neznamená, protože to zadupe nějaká naše nedokonalost nebo neodepsaná zpráva… no, přestaneme se snažit.
Upřímně, když pořád slyšíme, co všechno je špatně, začne nám připadat, že všechno, co je dobře, už se vlastně nepočítá. A to bolí. Ne hned, to zvládneme zamaskovat. Ale pak to přijde… útlum, odtažitost, a najednou jsme ten „jiný, chladný, nezúčastněný“. Možná. Ale ono nás to jen přestalo bavit. Ne vztah. Ta hra na to, že je pořád něco špatně.
Nejlepší chlapi nejsou ti, co mají bicepsy jak melouny nebo sází romantické hlášky jak z filmu. Jsou to ti, co poslouchají, co vás obejmou bez důvodu, co vymění páteční pivo za večeři s vámi a umí si přiznat chybu. A když takový zmizí, tak to občas není tím, že „nedokázal unést vážnost vztahu“. Možná jen už nechtěl být ten, kdo se musí pořád omlouvat za to, že je normální.
Tak si jen říkám… až příště potkáte chlapa, co vás má fakt rád, co je upřímný, co to dává najevo… zkuste ho nevychovávat. Neopravovat. Nezkoušet z něj udělat někoho, kým není. Možná je právě tenhle „nedokonalý“ ten nejlepší, koho jste kdy měli.
A jestli ne? Tak dobrý, aspoň jsme si zkusili být upřímní. A víte co? Jsou jiný ženy. Jsou takový, který naši upřímnost ocení. A váží si jí. A s těma možná zůstaneme.
A teď ten závěr… ne výčitka, ale připomínka.
Láska není projekt. Není to něco, co máš opravit, vytunit a přetvořit k obrazu svému. Láska je velké rozhodnutí. Díváš se na někoho a řekneš si… i s těmi nedostatky ho beru. Ne proto, že je ideální. Ale protože v něm vidíš člověka, co tě má rád, taková, jaká jsi. A takhle bychom to chtěli i my. Mít pocit, že jsme dostateční. Bez nutnosti pořád něco dokazovat.
Tak pokud jste ho měla… toho, co vás miloval bez masek a bez podmínek… a nechala jste ho jít, zkuste aspoň poprvé nelitovat, že je zase pryč. Ale ocenit, že tu vůbec byl.
A příště… třeba už ten další neuteče…
