Článek
Říká se, že nikdy není pozdě začít. A já se rozhodl, že když už jsem tu půl století, tak je nejvyšší čas rozvířit taneční parket a ne jen náhodným pohupováním, co připomíná nejisté kroky medvěda probuzeného ze zimního spánku.
Přihlásili jsme se s partnerkou do taneční školy pro dospělé, což je taková druhá šance pro ty, co se v mládí tanci úspěšně vyhýbali. Pravdou je, že jsem to já, kdo se v mládí vyhýbal tanečnímu zdokonalování.
Prostě chci umět tančit, co na tom, že už nejsem nejmladší. Tancovat je přeci možné v každém věku, jen se to naučit, že? Já se učit chci! Jsem chlap, co má rád výzvy. A také proto, že moje drahá polovička si zaslouží víc než jen hopsání ze strany na stranu.
Hned první hodina mi ukázala, že to nebude tak snadné, jak jsem si představoval.
Na první lekci jsem zjistil, že moje tělo si pod pojmem „rytmus“ představuje spíš pravidelné otáčení grilu než elegantní ladnost pohybu. Instruktor s nadšením vysvětloval základní kroky, zatímco já jsem se snažil zjistit, proč mám o dvě nohy víc než ostatní. Byl to boj s vlastníma nohama. Snažil jsem se pochopit, kde končí moje pravá noha a začíná levá. Partnerka se mě snažila vést, ale bylo to spíš jako řídit traktor s porouchaným řízením.
„Levá, pravá, levá… počkat, to byla pravá? Nebo druhá levá?“ říkal jsem si v duchu, zatímco jsem nechtěně zašlápl vlastní botu a málem způsobil řetězovou reakci pádů mezi ostatními. Když nám pak instruktor řekl, že budeme přidávat otočky, došlo mi, že jde skutečně do tuhého. Moje drahá a trpělivá partnerka se mě snaží stále vést, ale výsledek byl opět k utrpení. Vypadalo to spíše, že tahá pytel brambor, který se z nepochopitelného důvodu rozhodl mít vlastní vůli.
Moje tělo a rytmus mají pravděpodobně dlouhodobě napjaté vztahy.
Jestli mě něco mělo rozhýbat, tak latinskoamerické tance. Samba, rumba, ča-ča. Smyslné pohyby boky, elegance… No a pak jsem přišel já.
Instruktor zdůraznil, že základem je plynulé kroucení boky. Tak jsem kroutil… jenže nějak špatně. Místo ladného pohybu jsem spustil celotělovou vlnu. Výsledek? Něco mezi epileptickým hadem a tancujícím tučňákem. Co na to partnerka?
„Ne, ne, jen boky!“ opravila mě a ukázal příklad. Pokus číslo dva, tentokrát jsem vypadal jako vrtící se robot s poruchou softwaru.
A když jsme začali se sambou, v zápalu pohybu jsem svou partnerku málem odhodil o dva metry dál. Inu, mám v sobě sílu, jen ji neumím dávkovat.
Pánové vedou! No jak kdy… někdy…
Jedna z důležitých věcí, kterou jsem se musel naučit je, že „pánové vedou“. Což v mém případě znamenalo, že se snažím vést, ale partnerka občas musí zachraňovat situaci.
„Takže teď vedu já,“ řekl jsem odhodlaně a udělal krok vpřed. Bohužel, ona udělala krok vzad, což by bylo ideální… kdybych neudělal druhý krok vpřed. Výsledek? Nepodařilo se… asi nejsem vůdčí typ…
Otočky a boj o přežití
Další úroveň utrpení přišla, když jsme se měli naučit otočky. Podle lektora je to snadné. Ano, ne jinak! „pán otočí dámu, plynule se vrátí do pozice a pokračuje v tanci“. No jasně, na papíře to vypadá vždycky jednoduše. V praxi jsem ale otočil partnerku, ta se zamotala, já zpanikařil, pustil ji… a málem jsme způsobili dominový efekt v celé skupině.
Pak mi řekli, že se mám otočit i já. Skvělý nápad, až na to, že jsem si neuvědomil, že při otočce zaberu víc prostoru, než je zdrávo. Nepodařilo se.
Ještě mě čekají další lekce, takže se nevzdávám. Možná jednou zvládnu otočku bez demolice okolí, a kdo ví, třeba se i ten tučňák jednoho dne promění v tanečníka!
Pokračování příště…
