Článek
Naučily se mňoukat jako plačící mimina, vrnět s podprahovým nátlakem a číst vaše emoce lépe než váš terapeut. Jak poznat, že vás má vaše kočka omotaného kolem drápků?
Kočka vás má na háku. A ještě si přitom vrní.
Kočka. Vznešené, tiché stvoření, které se plíží vaším domem jako přízrak samuraje. Oči jako drahokamy, srst jako hedvábí… a schopnost manipulace, která by se dala srovnat s talentem zkušeného právníka nebo dvouletého dítěte s fixem v ruce.
Zatímco vy si myslíte, že jste ji vychovali, ona ví, že to je přesně naopak. A má vás přesně tam, kde vás chce mít, nejlépe u otevřeného pytlíku s granulemi.
Mňoukání na zakázku
Jednoho rána jsem se vzbudil s pocitem, že se někde v domě děje tragédie. Zní to jako plačící dítě, říkal jsem si v polospánku. Vyskočil jsem z postele, doběhl do kuchyně, a tam seděla moje kočka Elinka. V klidu. Ocas elegantně obtočený kolem tlapek. Koukla se na mě, mňoukla podruhé a já, místo abych se ptal, co má za lubem, jsem už automaticky otevíral ledničku.
Elinka totiž stejně jako spousta jiných koček ovládá techniku „pláčového mňoukání“. Evoluční upgrade, který zní tak trochu jako novorozeně. Proč? Protože člověk má zakódováno, že když něco zní jako mimino v nesnázích, musí okamžitě jednat. Takže jedná. Většinou směrem k misce. Kočky ve volné přírodě se takto nikdy nechovají, ony totiž nemají doma člověka, který by jim nosil kapsičky jako osobní číšník.
A když mňoukání nezabere? Přichází na řadu vrnění verze 2.0.
Vrnění? Spíš vibrační vydírání
Klasické kočičí vrnění je krásné. Léčivé. Uklidňující. Jako když vám někdo šeptá do ucha, že všechno bude dobré.
Ale pak je tu vrnění s podtextem: „Okamžitě vstaň a otevři tu konzervu, jinak ti rozdrápu ponožky.“ Zní to jako normální vrnění, ale s frekvenčním podtónem, který rozechvívá nervy a mozková centra zodpovědná za pocit viny. Říká se tomu „kočičí hypnóza“ a obvykle vede k tomu, že vstáváte o hodinu dřív než budík, jen abyste jí podali kapsičku.
Emoce? Znají. A používají proti vám.
Někdo by mohl říct, že kočky jsou chladné a odtažité. Realita? Jsou to tiché psycholožky s fousky. Nečtou obličeje jako psi… ne, ony čtou vaši duši.
Zatímco pes vás pozná na fotce, a ještě vám ji zarámuje, kočka vás identifikuje podle toho, jak voníte po ránu a jaký tón hlasu máte, když se vám rozsype kafe. A hlavně… pozná, když jste smutní, rozčilení nebo máte blbou náladu. A podle toho zvolí strategii:
a) půjde si lehnout vedle vás a tiše příst,
b) schválně převrhne květináč, abyste se rozptýlili, nebo
c) se jen podívá takovým tím „všechno přejde“ pohledem, co by si měli patentovat i terapeuti.
Kočičí výzkum… Nemožná mise
Když chtějí vědci studovat psy, postaví laborku, nahodí odměny a za chvíli mají data. Když chtějí studovat kočky? No… hodně štěstí.
Kočky se totiž rozhodnou, jestli budou spolupracovat, až když se jim to bude hodit. A že by věda byla dostatečná motivace? Ha. Pokud nedostanou něco vonícího a měkkého, radši si lehnou do krabice nebo se jdou dívat z okna na ptáky.
I proto máme o kočkách stále méně výzkumů než o psech. Ale co naplat. Kočky o sobě ví, že jsou záhadné. A milují to.
A tak si dál hrajeme tu naši tichou domácí hru. Vy jí plníte mističku, otvíráte dveře, když zazvoní packou, a občas jí dokonce uvolníte polštář. A ona? Ona vás za to všechno odmění pohledem, který říká: „Jsi sice jen člověk, ale docela ses vyvedl.“ Možná vás manipuluje, možná vás vycvičila… ale zároveň vás má ráda. Po svém. Tak jako jen kočka umí.
Zdroj: https://junior.rozhlas.cz/kocky-mnoukaji-jen-aby-zmanipulovaly-lidi-mezi-sebou-se-dorozumivaji-jinak-jak-8886222
Zdroj: https://www.stoplusjednicka.cz/chlupati-manipulatori-proc-kocky-nekdy-napodobuji-plac-ditete
