Článek
Tam, kde se pivo ještě čepuje poctivě, řeči tečou rychle a přátelství se měří podle toho, kdo ti podrží židli, když se vrátíš po dlouhé době.
Někdy se mě lidi ptají… „Kde jsi? Ty vůbec nejsi vidět!“
A já jen pokrčím rameny a s úsměvem odpovím… „V Prdelákovicích, kde jinde.“
Ne, opravdu se tak naše vesnice nejmenuje. Ale kdysi to jeden blízký člověk pronesl s takovou samozřejmostí, že to jméno prostě zůstalo. A víte co? Ono to k nám sedí.
Protože tady se život nepředstírá. Tady se nežije podle trendů ani podle aplikace, co ti radí, kolik máš udělat kroků. Tady se žije podle toho, jestli má výčepní otevřeno a jestli máš chuť. Tady se ještě zdraví, pomlouvá a zároveň pomáhá… všechno v jednom dni.
Blíží se osmá večer a já sedím doma… vzduch voní listím, za oknem se stmívá a já přemýšlím. Dlouho jsem tam nebyl… mezi „svými“. Poslední měsíce jsem totiž trávil čas jinde. S někým, na kom mi záleželo. A víte, jak to je… když máš u sebe člověka, se kterým ti je dobře, svět venku prostě utichne. Jenže někdy ten svět hlasitě zaklepe.
A u nás nezvoní pošťák… u nás zvoní… neseď doma… dneska je hospoda.
Z dálky slyším známé cinknutí… signál, že výčep žije. Osmá odbila, je čas jít.
Vejdu dovnitř, a než stihnu říct „dobrý večer“, ozve se výbuch smíchu…
„Ty vole, koukejte! On ještě žije! Karmy dorazil!“
A už se nese první půllitr. „Na návrat ztraceného syna!“
A druhý. „Na to, že tě ženská ještě nezabila!“ ne… možná vypadám zlomeně… ale vědomě…
A třetí… no, třetí, čtvrtý a pátý… to už si nepamatuju, ale prý byl taky můj.
Za chvíli se hospoda rozjede. Jarda nadává, že mu slepice snáší vajíčka, jen když svítí měsíc.
Dan se chlubí plotem „rovným jak podle špagátu“, a přitom vypadá jak paragraf.
A Karel, náš výčepní a věčný mudrc, se opře o pult a pronese… „Chlapi, ženský jsou jak pivo… někdy tě druhý den zabolí, ale bez nich bys byl… no sucho v hubě i v srdci.“
A jak to tak poslouchám, směju se. Protože v té hospodě se najednou všechno srovná.
Ztráty, radosti, lásky, kocoviny… všechno má svoje místo.
Tam, mezi půllitry a historkami, které se s každým vyprávěním zlepšují.
Ráno po Prdelákovicích?
Probudím se s hlavou, která má vlastní rytmus, a v kapse najdu účtenku s poznámkou… „Zaplaceno… příště platíš ty.“
A já se směju. Protože to znamená, že jsem zase zpátky.
Venku zpívají kohouti, slunce stoupá nad vesnici a já si dělám kafe z hrníčku s nápisem „Nejlepší z Prdelákovic“… ne… nemám takový hrnek…
Ten večer mi připomněl, že domov není jen dům nebo ulice.
Je to místo, kde tě znají, mají tě rádi… i s tvými chybami… a přesto tě rádi vidí u stolu.
A tak až se mě zase někdo zeptá…„Kde jsi, ty vůbec nejsi vidět?“
Usměju se a odpovím: „Byl jsem doma… v Prdelákovicích.“
