Článek
Jestli jsme to pořád my, nebo už jen dva lidé, kteří se snaží udržet něco, co se rozpadá mezi prsty.
Když lásku vystřídá ticho a nevyřčená slova
V hlavě mi pořád dokola běží její věty. Plné bolesti, zklamání, rezignace. Slova o tom, že ztrácí důvěru, sílu i víru v nás. Že jsme se místo společného snu ocitli v kruhu výčitek, ticha, nepochopení.
A já se ptám: Jak se z něčeho tak krásného stal boj? Jak se dny plné smíchu, doteků a plánů změnily v noci, kde mezi námi leží slzy a nevyřčené otázky?
Čtu její slova znovu a znovu. A bolí mě, že nejsem pro ni možná ten, o koho se dá opřít. Že projekt, který měl být „náš“, cítí jako „můj“. Že místo spolupráce vidí kritiku. Místo radosti tlak. A že má pocit, že čím víc se snažím, tím více ona mizí.
Píše, že se stahuje. Že se cítí odstrčená, nepotřebná, že její práce není vidět. A já se ptám sám sebe… z čeho to všechno pramení?
Vždycky jsem věřil, že vše děláme společně. Každý krok, každou myšlenku jsem s ní konzultoval, protože jsem ji chtěl mít u sebe. Protože jsem věřil, že jsme tým. A najednou mám pocit, že ona tomu nikdy doopravdy nevěřila.
Ano… máme různé názory. Občas jsme dva odlišné světy. Ale nikdy jsem ji nechtěl vynechat. Nikdy jsem nechtěl, aby se cítila „jen jako podpis na papíře“. A přesto to tak cítí. A to mě bolí nejvíc!
Proč to tolik bolí? Protože mi na ní a všem co nás spojovalo záleží
Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem nad tím, co mi napsala. Nad tím, kde jsme se zlomili. Nad tím, jak moc jsem chtěl být tím pravým mužem, partnerem, oporou. A teď mám pocit, že selhávám… vzdávám to…
Bolí mě, že si myslí, že ji nechci ve svém světě. Že ji vnímám jako problém, ne jako součást. Že má pocit, že s ní neumím tvořit. Přitom všechno… každý krok, každý nápad… všechno jsme společně řešili…
A co bude dál?
Možná jsme oba unavení. Ona z boje za uznání. Já ze strachu, že ji ztrácím… a z toho, že to všechno vzdám…
Ale ptám se:
Je tohle konec, nebo jen moment, kdy se musíme zastavit?
Je v nás ještě kus víry, že tohle můžeme zvládnout spolu?
Umíme ještě mluvit ne proto, abychom měli pravdu, ale abychom se… slyšeli?
Ještě nemusí být pozdě…
Možná jsme zapomněli, jak se držet za ruku, když přichází bouře. Možná jsme dovolili bolesti, aby mluvila víc než láska. Ale pokud je v nás ještě kousek chtění… i kdyby jen malý… nechci to vzdát.
Ne proto, že se bojím být sám… Ale protože vím, jaké to bylo, když jsme byli „spolu“.
Chceme jít dál společně, nebo mám pochopit, že některé sny se prostě rozplynou… a už se nevrátí?
