Článek
Znáte je? V kavárně si objednají ovesné latté s mandlovým mlékem, vytáhnou recyklovaný diář a začnou debatovat o tom, jak je „ten svět zkaženej“.
Mezitím dítě v bio šátku cucá rýžový chlebíček a maminka hladí nový iPhone, který se ještě ani nestačil rozsvítit, a už z něj stoupá uhlíková stopa až k atmosféře.
„Takhle to dál nejde. Planeta trpí,“ říká hlasem, kterým by mohla číst pohádky. A přitom jí v batohu leží nové legíny z rychlé módy, objednané expresně, protože „potřebuju něco na tu jógu, víš jak, ty starý už jsou takový… no… z roku 2024“.
Dvojí metr? Dvojí standard! A ideálně s dopravou zdarma
Tyhle ekologické moralistky, říkejme jim pracovně třeba Instamatky, milují sdílení článků o klimatu, doplněných fotkou deštného pralesa, který v životě neviděly jinak než přes filtr. Přitom jejich botník připomíná menší sklad Zary a domácnost jede na principu „čím víc bio obalů, tím víc eko karma“.
A když si objednávají další chytré hodinky, protože ty staré už nezobrazují fáze Měsíce a přesně nepočítají kroky mezi gaučem a lednicí…. nějak jim uteče, že je vyrobily děti někde v jižní Asii. V továrně, kde by vám wellness dali možná tak v podobě vedra a dehydratace.
Ekologie na oko, svědomí na dovolené
Největší tragikomedií je, že mnozí z nás chtějí změnit svět, ale bez toho, abychom museli změnit sebe. Stačí pár „eko“ nálepek, termohrnek a občasný komentář pod článek o tání ledovců, a máme pocit, že jsme to zvládli. V kapse nám vibruje nový telefon, co stál víc než minimální mzda ve Vietnamu, ale uvnitř se cítíme jako hrdinové planety.
Koneckonců, když sdílíme dokument o planetě v ohrožení přímo z Netflixu, a přes Wi-Fi v plastové krabičce na stole z IKEA… tak to přece něco znamená, ne?
Zachraňme svět, ale až po výprodeji
Největším nepřítelem planety dnes není uhlí, ropa, ani plasty. Je to alibismus zabalený do bio obalu. Je to představa, že pokud něco vypadá zeleně, tak to neublíží. A je to pokrytectví, které říká:
„Ano, svět hoří. Ale já mám na sobě kabát z recyklovaných petek, takže jsem v pohodě.“
Možná bychom si měli častěji připomenout, že opravdová změna nevypadá vždycky hezky na Instagramu. A že planeta nepotřebuje hrdiny s filtrem, ale lidi, co si občas odpustí tu devátou mikinu z výprodeje. Protože změna nezačíná statusem. Začíná třeba tím, že někdy prostě… nic nekoupíme.
Takže příště, až budete stát s mobilem v ruce, připraveni přidat do košíku další kousek, zkuste se na chvíli zastavit. Ne kvůli planetě. Ale kvůli sobě. Kvůli tomu dvanáctiletému klukovi, co místo školy tahá směny v továrně. Kvůli té absurditě, že si kupujeme zase nové legíny na jógu, abychom se cítili duchovněji, ale přehlížíme, že je někdo šil v podmínkách, kde slovo “ práce“ zní spíš jako trest. Nemusíme být dokonalí. Jen bychom mohli být míň směšní.
