Článek
Summitu byla v USA ještě před jeho konání věnována velká pozornost, která vycházela z velkých čekáváních, jež nastínila nová strategie pro Afriku ze srpna 2022. Ta zdůrazňuje potenciál kontinentu pro jeho mladou populaci, stejně tak v rozvoji podnikání, inovací, přístupu ke kritickým nerostným surovinám, na nichž jsou moderní západní ekonomiky závislé. Z obchodního hlediska pak USA vidí význam Afriky v kontinentální zóně volného obchodu, která by z regionu po svém zavedení vytvořila pátou největší ekonomiku světa. Pozornost upoutalo i oznámení o poskytnutí podpory o štědré částce 55 miliard dolarů ze strany americké vlády a 15 miliard investic ze soukromé sféry a současně i velmi ambiciózními přísliby podpory pro zapojení Africké unie do setkání G20 a ambice afrických států získat permanentní místo v Radě bezpečnosti OSN.
USA navíc Afriku dlouhodobě zanedbávaly a již jen pořádání takového setkání s africkými lídry je v případě amerických administrativ raritní. Současně však i přes tento trvající nezájem zaznívá dlouhodobě z americké strany napříč vládami ostrá kritika angažmá Číny v regionu. Ta se ovšem míjí a bude míjet účinkem, dokud se USA nedokážou prezentovat jako alternativa v oblasti rozvojové spolupráce, která by byla porovnatelná s možnostmi, které nabízí Peking. Tento summit pak ukázal, že se tomu tak v dohledné době spíše nestane.
Žádná revoluce ve vztazích – Afrika zůstává nízko na žebříčku amerických priorit
Oproti pozornosti věnované summitu v USA, jeho konání bylo v samotné Africe v podstatě ignorováno. Důvodů pro nezájem je více. Lze jej přičítat v první řadě dlouhodobé absenci USA v této části světa a nezájmu o jeho problémy. Samotné prosincové setkání mezi Spojeními státy a Afrikou se odehrálo teprve podruhé, po osmileté pauze. Naposledy byl pořádán summit v roce 2014 ještě za administrativy Baracka Obamy. Tato dlouhodobá ignorace Afriky navíc bije do očí v porovnání s podobnými akcemi, které organizují jiní významní aktéři v regionu, zejména hlavní konkurent USA – Čína.
Peking dokázal setkání se zeměmi Afriky institucionalizovat do pravidelných summitů, kterých se od roku 2000 odehrálo již osm a devátý je naplánován na rok 2024. Washington naopak nedokázal ani sdělit termín dalšího setkání, jen Joe Biden přislíbil v roce 2023 osobní návštěvu Afriky. V takovém případě by šlo o první návštěvu amerického prezidenta po osmi letech. Když se opět podíváme na srovnání s Čínou, za poslední dekádu navštívil současný prezident Si kontinent celkem čtyřikrát.
Diplomatická absence USA se navíc projevuje i jiným způsobem – prodlevami v obsazování amerických ambasád na kontinentě. Někdy taková nepřítomnost velvyslance trvá i několik let, a to i ve státech, které lze považovat za strategicky důležité pro zájmy USA v regionu. Například v Zambii se na nového amerického velvyslance čekalo dva a půl roku. Na druhou stranu, takové prodlevy by neměly být překvapením ve světle nedávno zveřejněných informací ohledně chystaných kroků Trumpa, který chtěl v Africe zrušit všechny ambasády.
Malá pozornost byla na africké straně věnována i finančnímu balíčku v podobě investic a rozvojové pomoci, který přislíbila americká vláda. Částka 55 miliard dolarů alokovaná během následujících tří let totiž není zcela něčím novým. Jedná se o projekty v oblasti zdravotnictví, klimatické změny, obchodu, rozvoji malých a středních podniků a startupů a technologické spolupráce, které již byly oznámeny dříve. Finance navíc zahrnují i pravidelnou humanitární pomoc, kterou by afričtí recipienti dostali i bez pořádání summitu. Investice a pomoc navíc musí být schváleny kongresem a částka se může měnit. V nejistých dobách ruské agrese vůči Ukrajině, kam USA od jejího počátku poslaly již desítky miliard dolarů a stovky dalších budou potřeba na rekonstrukci země v budoucnu, je zřejmé, že priority Washingtonu jsou jinde než v Africe, a deklarovaná částka tak nemusí být konečná.
Nízký zájem o událost je navíc dán i tím, že africký státník je spíše zvyklý na spolupráci s Čínou, kde se ze summitů vrací jak se společnou fotkou se svým protějškem (Biden nezorganizoval formální osobní setkání s každým účastníkem, jak je zvykem v případě Pekingu) a například s příslibem infrastrukturálních projektů. Tedy s hmatatelnější a veřejnosti lépe sdělitelnou spoluprací, než jsou nespecifické projekty řešící klimatické dopady. Potírání dopadů klimatických změn totiž volby nevyhrává, čínská železnice nebo dálnice inaugurovaná těsně před volbami ovšem takový potenciál mít může, jak ukazují některé výzkumné studie.
V této souvislosti je také potřeba zdůraznit, že celá řada sektorů, které chtějí USA podpořit závisí na kvalitní infrastruktuře, včetně spolehlivého elektrického proudu. Úspěšnost řady těchto iniciativ USA tak bude (paradoxně) záviset i na tom, v jaké ekonomické kondici budou Čína i africké ekonomiky, a tedy jejich možnosti si na náročné infrastrukturální projekty půjčovat. Jen pro představu, odhaduje se, že v Africe chybí ročně 68 až 108 miliard dolarů investic do infrastruktury a samotné USA se do pokrývání této propasti příliš nehrnou.
Americká politika vůči africkým státům tak dostala zelenější nátěr a nabídla to, v čem USA excelují – obchod, rozvoj soukromého sektoru a inovace. Na straně druhé nepřinesla nic přelomového a jen sleduje „zajetý“ manuál pro vztahy s Afrikou. Hlavně oblast vzdělání zůstala opomenuta, a to paradoxně navzdory prohlášením o tom, jak bude Afrika utvářet světovou budoucnost, kde, slovy Bidena, je „úspěch Afriky úspěchem světa“.
Jak píše americký novinář Howard W. French ve svém nedávném komentáři, „do roku 2050 bude přibližně 40 % lidí mladších 18 let afrického původu. Pokud vám to nepřipadá jako obrovský trh pro vzdělávání, něco není v pořádku.“ Západ si podle Frenche musí vybrat mezi naříkáním nad nevyhnutelně rostoucí africkou migrací a snahou předběhnout tento trend vytvářením partnerství v oblasti vzdělávání na kontinentu, ze kterých by do budoucna mohlo plynout lepší pracovní uplatnění populace. Opět a znovu, pokud srovnáme úsilí USA a Číny v této oblasti, je to Peking, který by takovou soutěž vyhrál. Jak popisuje nedávná studie Liny Benabdallah, jsou to investice Pekingu do lidských zdrojů, jež rostou z investičního portfolia asijského giganta nejvýrazněji. Ten takto současně investuje do budoucí generace afrických lídrů, kterou socializuje do vlastních hodnot a pohledu na světové uspořádání.
Podpora demokracie s ručením omezeným
Jednou z „tradičních“ oblastí americké politiky vůči Africe je podpora demokracie a dobrého vládnutí. Již před summitem tak Biden přišel s prohlášením akcentující „podporu demokracii, respekt k právnímu státu, dodržování lidských práv a odpovědnou vládu, které jsou součástí naší DNA.“ Současně uvedl, že USA budou investovat 75 milionů dolarů na boj proti „demokratickému propadu“ v regionu posílením volebních institucí a občanské společnosti. Deklarovaná podpora demokracie navíc reaguje na situaci, kdy se v roce 2023 v Africe uskuteční volby v 17 státech, přičemž nejvíce sledované budou bezesporu ty prezidentské v nepokoji a konflikty zmítaných a současně lidnatých a ekonomicky významných zemích – Nigérii a Demokratické republice Kongo.
Jak se však ukázalo ještě před summitem na seznamu pozvaných lídrů, nevypadá to s americkou oddaností demokratickým hodnotám tak růžově. Americká strana pozvala tolik lídrů, kolik si mohla dovolit, včetně předních afrických autoritářů a válečných zločinců, kteří demokratické principy zcela flagrantně a dlouhodobě porušují. Na summit s Afrikou byli pozváni lídři z celkem 49 států a pozvánku obdržel například i čadský lídr Mahamat Déby, který se k moci dostal v roce 2021 neústavní cestou nebo egyptský diktátor el-Sisi, který úřad získal v roce 2013 vojenským pučem. Na summit zavítal i rwandský autoritář a regionální agresor Paul Kagame či Abiy Ahmed z Etiopie, který se může „pyšnit“ po dvou letech válčení s Eritreou půl milionem obětí na kontě. Netřeba pak dodávat, že apel americké strany na dodržování lidských práv vyzněl tímto krokem nejen do prázdna, ale takto inkluzivní pozvání posloužilo diktátorům jako vítané uznání jejich represivních a často nelegitimních režimů.
Pokud však cynicky opustíme principy demokratické podpory, jedná se bezesporu o pragmatický krok uspořádat co nejinkluzivnější setkání. V první řadě, Biden se rozhodně chtěl vyhnout opakování nedávného faux pas, kdy na podobném summitu s lídry členů Organizace amerických států nepozval regionální diktátory z Kuby, Nikaraguy a Venezuely. V reakci na to však odmítly účast i lídři Mexika, El Salvadoru, Hondurasu a Guatemaly. V řadě druhé, Bidenova administrativa během náročného roku 2022 dostala lekci z nutnosti budovat spojenectví v otázce odsouzení ruské agrese na půdě OSN. V organizaci tvoří 54 afrických států 28% podíl hlasujících a, jak se ukázalo, nelze je rozhodně brát jako samozřejmost. Deklarovanou podporu afrického nároku na místo mezi stálými členy Rady bezpečnosti je pak nutné chápat v širším kontextu aktuální debaty ohledně potřeby reformovat organizaci, jejíž závažné slabiny ukázala právě ruská agrese vůči Ukrajině.
Čína jako zakázané slovo, přesto v hlavní roli
Samotné pořádání summitu lze stále považovat za zlepšení vztahů oproti předešlé administrativě Donald Trumpa. Na druhou stranu je potřeba dodat, že za Trumpa klesly vztahy s Afrikou na tak nízkou úroveň, že není tolik složité je z hlubokého dna plného absence základního povědomí o kontinentě a otevřených projevů rasismu posouvat směrem vzhůru. Současně se v této souvislosti američtí představitelé snažili nezmiňovat Čínu a její angažmá v Africe, jako svoji motivaci pro zájem o kontinent. I tento přístup lze chápat jako osvěžující v porovnání s předchozí vládou, která Afriku redukovala na místo, kde až na čínskou přítomnost nic není.
Nicméně navzdory těmto snahám se z Číny v Africe stal tzv. „slon v místnosti“, na kterého prostě nešlo nenarazit. Ostatně již samotné konání summitu lze přičítat rostoucímu zájmu jiných mocností v regionu, bez této přítomnosti konkurentů si lze zájem USA jen těžko představit. Byť slovo „Čína“ v rétorice amerických státníků nezaznívalo takřka vůbec, některé proslovy dávaly tušit, o kom je řeč. Samotní afričtí lídři během summitu i před ním opakovaně zdůrazňovali, že se nechtějí dostat do situace, kdy si musí volit, s jakou stranou chtějí spolupracovat. Americká strana na tento apel následně reagovala, že rozhodně nehodlá tlačit na africké protějšky a nutit je do rozhodnutí, která nechtějí činit, přičemž ale bylo zdůrazněno, že to jsou to právě USA, které na rozdíl od jiných aktérů nabízejí „skutečné partnerství“ a „společnou cestu vzhůru, nikoliv ke dnu.“
Taková rétorika ale ne vždy odpovídá realitě. Digitální technologie se staly jednou z ústředních oblastí, kde je rivalita mezi Čínou a USA pociťována nejsilněji a zejména se promítá do omezování čínského výrobce mobilních telefonů Huawei v přístupu k mobilním aplikacím. Je naivní se domnívat, že africké státy nebudou ve finále nuceny volit jednu spolupráci na úkor druhé minimálně v tomto sektoru. Ostatně na takový trend upozorňuje americký analytik Evan Feigenbaum, který popisuje, jak americká vláda využívá širokou škálu administrativních a regulačních kontrol k potlačení čínských technologií doma i v zahraničí, specificky v Asii. Lze očekávat, že se taková rivalita bude do budoucna zostřovat a africké státy budou čelit narůstajícímu tlaku upřednostňovat spolupráci s USA. Jenže již pro současnou dominanci Číny v telekomunikačním sektoru v Africe, kde je cena rozhodujícím faktorem, to pro USA zatím vyznívá jako prohraná soutěž.
I přes velká očekávání tak summit nepřinesl nic zásadně nového, co by vedlo k razantní proměně vztahů mezi USA a Afrikou a pachuť logiky „Afrika nás zajímá, protože zajímá jiné velmoci“, zůstává i s Bidenovou administrativou, přestože přichází v přívětivější a sofistikovanější rétorice. Ve výsledku zřejmě to nejlepší, co o konání summitu lze v současné době tvrdit je to, že je dobře, že se vůbec (konečně) uskutečnil a dal tak alespoň naději, že se vztahy mezi USA a Afrikou restartují po zcela katastrofální politice Trumpa vůči regionu. Lednová návštěva americké ministryně financí Janet Yellen v několika afrických státech oznámená vzápětí po summitu je snad indikátorem takového restartu a zároveň nadějí, že se i Biden do Afriky v roce 2023 skutečně osobně podívá a nezůstane jen u prázdných slibů.
