Článek
Podle nedávného reportu britského think-thanku EMBER loni poprvé zajišťovaly nízkoemisní zdroje více než 40 procent globální výroby elektřiny.
O překročení této hranice se postaral především prudký rozvoj výroby z obnovitelných zdrojů, hlavně ze slunce a větru. Zatímco například výroba z jádra dlouhodobě stagnuje, jen výroba z fotovoltaiky se za poslední tři roky zdvojnásobila.
Vývoj výroby a relativního podílu na výrobě pro jednotlivé nízkoemisní zdroje elektřiny mezi lety 2000 a 2024.
I přes rekordní nárůst nízkoemisních zdrojů byly současně zaznamenány i rekordně vysoké emise v sektoru elektroenergetiky. Právě výroba elektřiny a tepla má přitom zdaleka největší podíl na produkci skleníkových plynů napříč sektory.
Jak je to možné? Globální poptávka po elektřině jednoduše roste rychleji, než její výroba z čistých zdrojů. Ke slovu se tak dostávají i emisně náročné fosilní elektrárny.
Konkrétně v loňském roce stály za nárůstem spotřeby elektřiny vlny veder, které vedly ke zvýšené poptávce po chlazení. Ve výsledku tak cca jednu pětinu nárůstu globální spotřeby pokrývaly uhelné a plynové zdroje.
Změna ve výrobě/spotřebě elektřiny v 2024. OZE dokázaly pokrýt téměř ¾ zvýšené poptávky, více než 20 % nárůstu spotřeby pokryla zvýšená fosilní výroba
Globálně se tak dostáváme do situace, kdy kvůli vedrům více klimatizujeme, a tak pálíme více uhlí a plynu, aby bylo klimatizace čím napájet. Tím ovšem vypouštíme další uhlík do atmosféry, což jen přispívá k dalšímu oteplení, a tím i častějším vedrům (o odpadním teplu z klimatizací i samotných elektráren, které situaci dále zhoršuje, ani nemluvě).
Chceme-li se vyhnout nejhorším dopadům pokračující změny klimatu, které jsou spojeny s překročením tzb. bodů zlomu, měli bychom se soustředit nejen na otázku výroby, ale i spotřeby energie. Bez toho totiž globální emise nejen z energetiky snížit nedokážeme, nebo alespoň ne potřebným tempem.
Problémem je, že spotřební vzorce moderní společnosti byly utvářeny v době dostatku levných fosilních paliv, aniž bychom přitom řešili následky následky jejich spalování. Abychom dosáhli žádoucho obratu, nestačí pouze kosmetické úpravy a ad hoc řešení - bez změny celkového přístupu se neobejdeme.
V praxi to znamená dodržovat určitou hierarchii opatření vedoucí ke snížení spotřeby energie hned v jejím zárodku.
Například u zmíněného chlazení jde o snížení poptávky po provozu klimatizací, ať už pomocí pasivních způsobů chlazení budov (jako je například použití stínící techniky, pasivní ventilace, radiačního chlazení apod.) nebo prostřednictvím realizace modrozelené infrastruktury, která vede k omezení přehřívání zastavěných oblastí.
Realizace modrozelené infrastruktury pomáhá předcházet přehřívání okolní zástavby a tím i zvýšené spotřebě elektřiny pro účely chlazení.
Problém veder se přitom netýká pouze oblastí v tropickém pásu, ale stále více i České republiky. Jen v loňském roce u nás Český hydrometeorologický ústav zaznamenal 57 tropických dnů s tím, že jejich výskyt v posledních letech postupně roste.
Zmíněná hierarchie opatření by měla být uplatňována i v dalších sektorech, jako je vytápění, doprava nebo průmysl.
Například rozdíl mezi spotřebou zatepleného a nezatepleného domu může být klidně i desetinásobný. Už jen takové základní opatření jako je zateplení stropu nebo střechy, které je v případě rodinného domu možné realizovat za jediný den, je schopné snížit spotřebu energie na vytápění o jednu pětinu.
Dekarbonizace budov by proto měla v první řadě začínat redukcí vlastní spotřeby, nikoliv instalací nového zdroje, byť by šlo třeba o tepelné čerpadlo v kombinaci se střešní fotovoltaikou. Jen v sektoru rezidenčních budov existuje v Česku potenciál pro snížení spotřeby energie na vytápění o téměř 50 procent.
Stejně tak v případě dopravy bychom se měli soustředit nikoliv pouze na náhradu jednoho typu pohonu za jiný, jako spíše na systematické snižování poptávky po dopravě jako takové. Emise z dopravy totiž rostou nejen v rozvojových státech, ale i například i zemích EU včetně Česka, a to i přes zvyšující se účinnost spalovacích motorů i nárůst počtu provozovaných elektromobilů.
Zdaleka přitom nejde pouze o skleníkové plyny. Podle světové zdravotnické organizace lze zhoršené kvalitě ovzduší, způsobené především silniční dopravou, přičíst jen v Evropě téměř 570 tisíc předčasných úmrtí ročně.
Elektromobily mohou přispět ke snížení emisí z dopravy, samy o sobě však tento problém v nejbližší době nevyřeší.
Proces snižování poptávky po dopravě začíná už na úrovni územního plánování, které by mělo v ideálním případě probíhat v souladu s konceptem města krátkých vzdáleností. V podstatě jde o přesný opak dnešní satelitní výstavby nebo růstu nákupních center mimo urbanizované oblasti.
Je zřejmé, že tyto změny nelze provést přes noc, ale pro začátek bychom měli minimálně přestat opakovat nevhodné vzorce a snažit se v rámci možností o zlepšení stávajícího stavu mimo jiné s pomocí měkkého zahušťování nebo realizací městských superbloků.
V případě průmyslu se nabízí zatím nevyužitý potenciál řízení flexibility spotřeby. Ta umožňuje předcházet odběrovým špičkám, pro jejichž pokrytí se dnes používá především spalování fosilních paliv. Současně dokáže přiblížit poptávku po elektřině měnící se výrobě z intermitentních obnovitelných zdrojů tak, aby docházelo k jejímu optimálnímu využití.
Podle studie od společnosti Nano Energies lze u nás pomocí agregace flexibility snížit potřebu špičkových zdrojů až o 1,3 GW. To je pro představu více, než jaký je instalovaný výkon naší největší uhelné elektrárny.
Účinná dekarbonizace by měla být založena na holistickém přístupu, který je soustředěn na řešení příčiny a nikoliv následků. Nové technologie totiž samy o sobě naše problémy vyřešit nedokážou.
Zkrácená verze tohoto komentáře vyšla v deníku Mladá fronta DNES.
