Článek
Ačkoli je polsko-česká spolupráce strategická, vyžaduje pragmatismus a dialog, pokud má dostát výzvám, před nimiž EU v současné době stojí. Polsko-české vztahy v Evropské unii připomínají tanec dvou partnerů, kteří se stále učí spolupracovat na měnící se scéně, ačkoli se už dávno znají. Podobné geopolitické výzvy i regionální ambice by mohly z Polska a České republiky dělat ideální pár. Skutečnost je však složitější. Na pozadí unijní politiky rozšiřování se objevují otázky po roli obou států ve formování budoucnosti EU. Jsou Polsko a Česko schopné překonat rozdíly a společně hájit zájmy střední Evropy? Nebo potenciál jejich spolupráce brzdí vnitropolitické bariéry?
Polsko-české vztahy v EU představují příklad partnerství založeného na historických zkušenostech (které nebyly vždy jen pozitivní), ale také na rozdílných zájmech a odlišnému postoji ke klíčovým politikám společenství. V době výzev, které jsou spojeny s rozšiřováním EU, klimatickou a geopolitickou krizí, je hledání společné strategie nepostradatelné. Ačkoli se tyto dva státy liší z hlediska ekonomik i politických narativů, vědomí strategického významu střední Evropy pro stabilitu celé EU je spojuje. Polsko a Česko již roky podporují politiku „otevřených dveří“ a prosazují rozšíření Evropské unie zejména o státy západního Balkánu. Varšava i Praha mají za to, že přijetí nových států do EU je otázka nejen ekonomických, ale také geopolitických zájmů.
Již v minulosti společné kroky podniknuté v rámci Visegrádské skupiny ukázaly, že tyto dva státy dokáží vystupovat jednotně. Rozdíly v intenzitě diplomatického úsilí však ukazují, že Polsko se ve východní politice angažuje více než Česko, které se naopak soustředí spíše na integraci států západního Balkánu. I Česká republika podporuje politiku „otevřených dveří“, její přístup se však vyznačuje větším pragmatismem.
Rozšíření EU má ve výsledku představovat jasný ekonomický i politický přínos. Pro Polsko i Česko jsou klíčové nové trhy a rozvoj infrastruktury v rámci unijních fondů. Zároveň je však třeba si uvědomovat, že rozdílná míra integrace může vytvářet rozdíly mezi novými a starými členy EU. Problémem zůstává harmonizace ekonomických a měnových politik a také značný euroskepticismus české společnosti.
Západní Balkán: klíčový test Evropské unie
Západní Balkán zůstává v kontextu rozšíření EU problematickou oblastí. Státy jako Srbsko, Albánie nebo Bosna a Hercegovina se potýkají s vnitropolitickými problémy, korupcí a etnickým napětím. Ačkoli Polsko i Česko uznávají význam stabilizace tohoto regionu, liší se intenzitou svého úsilí i potenciálními zájmy v oblasti.
Demokratické hodnoty prosazující Polsko vidí v rozšíření unie o západní Balkán nejen způsob, jak posílit ekonomickou spolupráci, ale také jak omezit vnější vlivy – zejména Ruska a Číny. Připojení států západního Balkánu k EU tedy vnímá jako příležitost posílit stabilitu a bezpečnost v regionu i na celém kontinentu. Varšava se zvláště zajímá o Srbsko, které politicky balancuje mezi západem a Ruskem. Česko se zase soustředí spíše na konkrétní ekonomické projekty a obchodní vztahy se západním Balkánem.
Oba státy zároveň – a to i v rámci visegrádské spolupráce – pobízejí představitele své občanské společnosti, aby se s obyvateli západního Balkánu dělili o svoje zkušenosti s prováděním reforem a pomáhali jim budovat odolnost vůči propagandě a dezinformacím.
Ukrajina v centru dění
Aktivita Polska a České republiky ve věci rozšíření EU je zvláště patrná v kontextu války na Ukrajině. Polsko se coby bezprostřední soused stalo jedním z nejdůležitějších partnerů Ukrajiny, jíž poskytuje vojenskou, logistickou, diplomatickou i humanitární podporu. Také české angažmá v pomoci Ukrajině v jejím boji proti ruské agresi je významné. Ačkoli je Česká republika geograficky od fronty vzdálenější, v okamžiku vypuknutí války zaujala vůči Rusku rozhodný postoj. Česko dodávalo Ukrajině zbraně, munici a vojenské vybavení a také zorganizovalo pomoc pro uprchlíky, když jim nabídlo útočiště a zdravotní péči. Praha, která si uvědomovala strategický význam Ukrajiny pro bezpečnost střední Evropy, aktivně lobovala ve prospěch její integrace do západních struktur a podpořila snahu Ukrajiny o rychlejší vstup do EU. Tato solidarita s Ukrajinou není jen politickou deklarací – odráží hluboce zakořeněné přesvědčení současné vlády České republiky, že obrana nezávislosti Kyjeva je otázkou budoucnosti celého regionu.
Mezi Polskem a Českou republikou jsou však patrné rozdíly, pokud jde o priority. Polsko, které Ukrajinu vnímá jako klíčového partnera v regionu, usiluje o to, aby jí bylo členství v EU uděleno rychle. Česko je opatrnější, zdůrazňuje nutnost splnit všechna přístupová kritéria, protože se obává, že příliš rychlá integrace by mohla unii oslabit.
Energie a klima: oblast konfliktů i spolupráce
Jedním z nejviditelnějších sporných bodů mezi Polskem a Českou republikou zůstává energetika a klima. Mediálním symbolem tohoto napětí se stal konflikt o důl Turów. Polsko, pro něž je energetická bezpečnost prioritní, se opírá o tradiční zdroje energie, jako je uhlí. Česko v souladu s klimatickou politikou EU očekává od Polska rychlejší energetickou transformaci.
Navzdory těmto rozdílům mají oba státy potenciál spolupracovat v oblasti obnovitelných zdrojů a zvyšování energetické účinnosti. Společné přeshraniční projekty se mohou stát základem nové etapy vzájemných vztahů pod podmínkou, že se podaří dosáhnout kompromisu v otázkách spojených s unijní klimatickou politikou.
Česká republika v roce 2025: volby a jejich vliv na vztahy s Polskem
Parlamentní volby, které se v České republice odehrají v roce 2025, budou mít pro budoucnost polsko-českých vztahů klíčový význam. Současná středopravicová vláda Petra Fialy prosazuje umírněnou proevropskou politiku. Udrží-li se u moci, mohlo by to znamenat pokračování současné snahy o rozšíření EU i podpory Ukrajiny. Aktuální průzkumy volebních preferencí Čechů ale naznačují, že tento scénář je málo pravděpodobný.
Pokud do vládních křesel opět usedne hnutí ANO bývalého premiéra Andreje Babiše, jehož popularita stále stoupá, může česká politika nabrat kurs skeptičtější vůči EU, což by spolupráci s Polskem ztížilo. Babiš známý svými populistickými prohlášeními by mohl omezit české angažmá ve východní politice zvláště s ohledem na to, jak hluboce je v české společnosti zakořeněný euroskepticismus.
Alternativně by fragmentace politické scény a rostoucí role menších stran, jako je např. krajně pravicová SPD, mohly přinést vznik nestabilní vlády. To by oslabilo pozici Česka v EU a omezilo jeho aktivity na mezinárodní scéně.
Budoucnost polsko-české spolupráce
Budoucnost polsko-české spolupráce v kontextu rozšíření EU bude záviset na schopnosti obou států najít rovnováhu mezi různorodými prioritami a vnitropolitickými výzvami. Polsko silně angažované ve východní politice a Česká republika pragmaticky soustředěná na regionální zájmy mohou společně vypracovat model spolupráce, který spojí jejich potenciál v oblasti rozvoje západního Balkánu i posílení pozice střední Evropy v EU. Rozdílné priority mohou sice představovat komplikace, ale společné cíle, jako je stabilizace regionu západního Balkánu nebo posílení EU na její východní hranici zůstávají klíčové. Konkrétní ekonomické iniciativy a lepší využití zkušeností polské i české občanské společnosti pak mohou potenciální překážky dokonce proměnit v oblast spolupráce.
Autorkou je Agata Tatarenko z Institute of Central Europe v Polsku.
(z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová)
