Článek
Na začátku září se padesátka afrických lídrů sjela do Pekingu na setkání s čínským protějškem Si Ťin-pchingem. Konalo se zde deváté vydání Fóra pro čínsko-africkou spolupráci (FOCAC), které stejně jako v předchozích případech bylo manifestací čínského zájmu o africký kontinent – jak vůči Afričanům samotným, tak vůči ostatním globálním mocnostem. Tato summitová diplomacie má v Africe třicetiletou tradici. Na začátku byla snaha japonské vlády a Organizace spojených národů přitáhnout pozornost k Africe v době zásadní přeměny globálních vztahů a rostoucí únavy dárců z poskytování rozvojové pomoci. Tento model v roce 2000 okopírovala Čína a udělala z něj klíčový nástroj pro svou ofenzívu na africkém kontinentě.
Neměnným rysem těchto summitů je, že během nich létají vzduchem miliardy na podporu investic, obchodu a rozvoje v Africe. Jestliže v roce 2006 přislíbila Čína na pomoc africkému ekonomickému rozvoji pět miliard dolarů, o dekádu později částka vystoupala již na šedesát miliard. Značná část z toho mířila na velké infrastrukturní projekty v rámci Iniciativy pásu a stezky (Belt and Road Initiative, BRI). Na summitu v Dakaru v listopadu 2021 se však čínská velkorysost zadrhla a závazky poklesly na čtyřicet miliard. Na vině bylo zpomalení čínské ekonomiky, dopady koronavirové pandemie a změna strategie. Čína je dlouhodobě obviňována, že svým velkorysým půjčováním zatahuje africké státy do nové dluhové pasti. Celkový nižší objem investic tak reflektoval omezení nových úvěrů. Současně ale Čína přislíbila podpořit osmdesát projektů v různých sektorech. Dalo se to číst tak, že se chce více soustředit na kvalitu projektů než pouhé splnění oznámených závazků, s čímž ostatně v minulosti mívala problém. Rozhodně to neznamenalo, že by Čína ztrácela o Afriku zájem, jak předjímali někteří komentátoři. Přesto tím trochu pootevřela prostor pro ostatní aktéry velmocenské hry.
Hozenou rukavici zvedla Evropa. V únoru 2022 se uskutečnil šestý European Union – African Union Summit, na němž se EU vytasila s investičním balíčkem v dech beroucí výši 150 miliard eur během sedmi let. Ten zahrnuje prostředky z evropského rozpočtu, zdroje evropských rozvojových finančních institucí i soukromé investice do produktivních sektorů, klimatických opatření, zdravotnictví či vzdělávání. To vše pod hlavičkou Global Gateway. Podle oficiálního unijního narativu nemá tato iniciativa s čínskými aktivitami nic společného, ale v praktické rovině jen těžko zakrývá, že jde o reakci na BRI. Oproti čínským infrastrukturním investicím je Evropa vedena ambicí pomoci rozvojovým zemím s řešením globálních výzev, naplno odhalených v uplynulých letech – od změny klimatu přes veřejné zdraví a energetickou bezpečnost až po digitalizaci a budování hodnotových řetězců. Proto evropský přístup dlouhodobě klade důraz na udržitelnost, životaschopnost, bezpečnost a transparentnost investic.
Evropské ambice ovšem sráží hned dva problémy. Prvním je, že proklamovaná snaha být silným a strategicky autonomním geopolitickým hráčem vyžaduje jednotný evropský hlas, který bude slyšet po celém světě. Ruská agrese na Ukrajině či nová fáze izraelsko-palestinského konfliktu ale ukazují, že evropská zahraničněpolitická jednota je stále spíše iluzí než realitou. Druhým problémem je, že nedílnou součástí unijní zahraniční politiky je důraz na hodnoty, na nichž je evropská integrace založena. Hodnotové ukotvení Evropy je ale dlouhodobě jedním ze slabých míst. Není tajemstvím, že na africké straně je nadšení pro hodnotovou politiku výrazně slabší. Normativní evropský přístup je často vnímán negativně a poučování o demokracii a lidských právech je považováno za pokračování kolonialismu jinými prostředky. Koloniální dědictví představuje i po více než šedesáti letech kouli na noze vzájemných vztahů a je jedním z faktorů klesajícího vlivu na kontinentě. Evropa je tak pod tlakem okolností nucena k většímu pragmatismu, čímž ale popírá sebe samu, což jejímu globálnímu image příliš neprospívá.
Ve stejné pasti se ale nachází i Spojené státy. United States – Africa Leaders Summit se konal v prosinci 2022 a měl navázat na premiéru z doby Obamova prezidentství. Tehdy bylo cílem potvrdit spojenectví mezi oběma kontinenty, symbolicky reprezentované osobou prvního amerického prezidenta s africkými kořeny. Po osmi letech se summit sešel podruhé ve snaze zahladit šrámy z Trumpovy éry. Jeho vztah k Africe lavíroval mezi nezájmem a pohrdáním, když označil africké země za „shithole countries“. To je dnes pryč a Bidenova administrativa dává jasně najevo, že Afrika je pro americké strategické zájmy důležitým regionem.
Jednou z klíčových otázek summitu bylo, koho Biden pozve. Spojené státy od konce studené války zdůrazňovaly nutnost upevnění liberálně demokratických zásad, které jen málokde v Africe zapustily hluboké kořeny. V srpnu před summitem přijala Bidenova administrativa novou africkou strategii definující posílení bezpečnosti a demokracie jako nezbytný předpoklad pro zajištění stability na kontinentu. Skutečná americká politika však byla a je mnohem méně principiální a mnohem více pragmatická. Často se více než na dodržování demokracie hledí na americké obchodní a bezpečnostní zájmy. Pozvánka tedy minula státy ovládané v té době armádními pučisty (Burkina Faso, Guinea, Súdán a Mali) a Eritreu, vojenskou diktaturu, s níž USA neudržují diplomatické vztahy. Dorazili však představitelé zemí, které v žebříčcích demokracie zrovna nebodují, od Egypta přes Rovníkovou Guineu, Kamerun a Jižní Súdán po Zimbabwe. A bylo vcelku jasné, že nebyli pozváni proto, aby dostali přednášku o demokracii.
Summit se tak točil hlavně kolem byznysu. Afrika tvoří jedno procento amerického obchodu, vzájemná výměna se za poslední dekádu snížila o polovinu, objem investic stagnuje - a uvolněné místo mile ráda zabrala Čína. Celkový příslib amerických investic dosáhl částky 55 miliard dolarů, s důrazem na oblast hi-tech investic s vysokou přidanou hodnotu. Každý z amerických prezidentů (dokonce i Trump) se vůči Africe prezentoval vlastní vlajkovou iniciativou. Pozadu nezůstal ani Biden, když oznámil zahájení „Digitální transformace s Afrikou“ na podporu zapojení Afriky do digitální ekonomiky. Hlavním poselstvím summitu ale ve výsledku nebylo nic jiného než post-trumpovská obnova důvěry, na níž mohou stavět americké firmy usilující o zapojení Afriky do svých globálních hodnotových řetězců.
Uprostřed loňských prázdnin se pro změnu stal středobodem světa Petrohrad. Konal se zde druhý rusko-africký summit, který přilákal více pozornosti, než by tomu zřejmě bylo za normálních okolností. Pokračující ruská agrese na Ukrajině však vytváří situaci mimořádnou, a tak očekávání spojená se summitem byla na všech stranách vysoká.
Pro Vladimira Putina měl být summit šancí na prolomení mezinárodní izolace, relativizaci západní kritiky a potvrzení statusu Ruska jako světové velmoci. Závěrečná deklarace opakuje ruské narativy o denacifikaci Ukrajiny a dokončení dekolonizace Afriky. Zmiňuje také symbolicky významné téma depolitizace sportu a ukončení zákazu startu ruských sportovců na mezinárodních akcích. S výslednou podobou zjevně v Kremlu napsaného dokumentu může být Putin spokojen, horší je to již s účastí na summitu. Počet afrických delegací byl obdobný jako o čtyři roky dříve v Soči, ale na nejvyšší úrovni dorazila jen necelá polovina z nich. Diplomatický úspěch se tak nekonal, zejména s ohledem na neúčast lídrů klíčových zemí jako Keňa, Nigérie či Demokratická republika Kongo.
Putin na domácím summitu udržel okruh zhruba dvaceti afrických příznivců, ale snahy o rozšíření vlivu narazily na své limity. Ruský protikoloniální narativ nefunguje tak silně, a navíc se potvrdilo, že Putin Africe nemá moc co nabídnout. Exportní komodity typu zbraně, bezpečnostní poradci a dezinformátoři mají jen omezený okruh příjemců a aktivity Wagnerovy skupiny neměly zdaleka takový efekt, aby dokázaly posílit ruskou soft power. Rozsah útoků islamistů se nijak nezmenšuje, stabilita a rozvoj Sahelu jsou na míle daleko a ruští žoldáci jsou opakovaně obviňováni z násilí proti civilistům. Putin navíc na summitu nedokázal naplnit hlavní očekávání Afričanů ohledně (ne)pokračování obilné dohody, když bezplatné dodávky přislíbil jen šesti zemím představujícím pevné ruské opory v Africe.
Světové mocnosti reagují jedna na druhou. Evropané a Američané reagují se zpožděním na čínskou ofenzivu v Africe, mimo jiné na její dominanci při financování a budování klíčové dopravní infrastruktury. I proto loni EU a USA oznámily společný záměr financovat obnovu železničního koridoru z Angoly přes DR Kongo do Zambie. Za tímto účelem také v polovině října přijel do Angoly Joe Biden na svou první a jedinou prezidentskou cestu do subsaharské Afriky. Stejně tak ale i Čína reaguje na ostatní, a tak na zářijovém summitu kontrovala příslibem finanční podpory na rekonstrukci železnice ze Zambie do Tanzanie. Jinak ale summit potvrdil čínský odklon od financování velkých dopravních staveb směrem k financování menších projektů napříč sektory. Mnohem více než v minulosti byl kladen důraz na podporu udržitelných a zelených investic a digitalizace na úkor doposud dominantních těžebních a dopravních investic. Čína také oznámila úplné otevření svého trhu pro bezcelní export všech komodit z nejméně rozvinutých afrických zemí. USA i EU zavedly toto opatření již před více než dvaceti lety. Čína je sice následovala vzápětí, ale pouze pro některé země a vybrané komodity. Širší otevření čínského trhu trvalo deset let a k úplnému otevření bylo zapotřebí další dekády. Méně medializovaným, přitom zásadním sdělením bylo oznámení výše investic na další tříleté období v jüanech (celkem jde v přepočtu o padesát miliard dolarů). Čína se přitom dlouhodobě netají záměrem ukončit nadvládu dolaru jako světové rezervní měny.
Summitová diplomacie bývá často kritizována jako PR bez obsahu a nástroj udržování nerovné mocenské dynamiky v globální politice. Navenek Čína prezentuje spolupráci s Afrikou jako horizontální partnerství založené na rovnosti, což má představovat protiklad k hegemonickým, vertikálně strukturovaným vztahům Západu s rozvojovými zeměmi. Ve skutečnosti ale Čína v Africe sleduje především vlastní ekonomické a diplomatické zájmy, tedy udržení vysokého růstu domácí ekonomiky a podrývání poválečného liberálního světového řádu. Model summitů je ve zkratce označován jako „Afrika + 1“, fakticky jde však o model „kdokoliv + 54“. Na tom ani pekingský summit nic nezměnil. Fotografie lídrů plní stránky médií po celém světě, titulky článků opakují vzletná slova o „čínsko-africkém společenství za každého počasí se společnou budoucností pro novou éru“, Afrika nadále postrádá společnou strategii pro jednání s vnějšími partnery a na vrcholných summitech se jen obtížně vymaňuje z reaktivní role.
Časy se ale přeci jen mění. Na evropském summitu prosadili Afričané do konečného znění společné strategie závazek dodávek vakcín, který v původním návrhu Evropské komise chyběl. Na americkém summitu Joe Biden vyjádřil podporu stálému členství Africké unie v uskupení největších světových ekonomik G-20 (což se posléze skutečně stalo). Na ruském summitu prosadili Afričané na bod jednání pokračování obilné dohody, ačkoliv bez kýženého efektu. A na čínském summitu pro změnu do desetibodového akčního plánu dostali pro ně klíčová témata jako industrializaci, budování hodnotových řetězců, vytváření pracovních míst, modernizaci zemědělství nebo zelenou energetiku.
Pro velmoci je vzájemná rivalita stále více hrou s nulovým součtem, řada afrických lídrů ale pochopila, že momentum může být na jejich straně. Tvrdé dopady pandemie, energetické a potravinové krize vedou k mnohem většímu pragmatismu a odmítání nutnosti strategické volby mezi partnery. Názornou ukázkou jsou výše zmíněné dva železniční projekty. Výsledkem bude tolik potřebné propojení napříč kontinentem z Angoly do Tanzanie. Z afrického pohledu je přitom jen málo důležité, že polovinu investice bude financovat Západ a druhou polovinu Čína. Více než kdy dříve tedy bude navázání či udržení vztahů záviset na schopnosti realizovat konkrétní praktická řešení zbavená ideologie a v evropském případě i byrokratické nepružnosti. Evropská potřeba přístupu ke kritickým surovinám a současně stagnace v procesu uzavírání nových obchodních dohod bude nevyhnutelně Evropu tlačit k flexibilitě, pragmatismu a využívání investic jako geopolitického nástroje. Kritické hlasy upozorňují na to, že udržení evropského vlivu v Africe bude vyžadovat zásadní změnu přístupu k unijní rozvojové politice. Klíče k této změně dostal nyní do ruky Josef Síkela.
Autor Vilém Řehák je analytikem Asociace pro mezinárodní otázky (AMO).
