Článek
Několik významných rozdílů zde ale přeci jen existuje. Afrika dnes není zajímavá jako prostor k ovládnutí a drancování, ale jako prostor nezměrných ekonomických příležitostí s více než miliardou obyvatel sdružených v bloku více než padesáti hlasů na mezinárodních fórech. Klíčovým nástrojem pro uplatnění vlivu v Africe již nejsou zbraně, ale miliardy dolarů a eur či jiných zahraničních valut proměněných v investice. A především, Afrika již dávno není vlivovou sférou západní Evropy, ale svou pozornost sem obrací všechny světové velmoci, včetně těch regionálních i středně velkých států typu Česka. V posledních letech se mezi významné aktéry vrací i Rusko.
Většina států kvůli turbulentní situaci ve světě přepisuje či vytváří nové strategie pro své angažmá v současné Africe. Rusko v této souvislosti samozřejmě není výjimkou, právě naopak. Ze západního pohledu není nutně problémem to, že se Rusko na kontinent zaměřuje, ale problematický je jeho přístup, v rámci kterého (často i agresivně) přebírá dominantní roli v některých státech a především v určitých sektorech ekonomiky, které mu mohou pomáhat obcházet západní sankce uvalené v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině.
Při letmém ohlédnutí si tak čtenář jistě vzpomene, jak se malijská přechodná vojenská vláda před rokem rozhodla spolupracovat s nechvalně proslulou ruskou paramilitární vojenskou skupinou tzv. Wagnerovců. Ve světle stupňování požadavků směrem k Ukrajině se v této době s největší pravděpodobností jednalo o geopolitický tah vůči Francii, respektive Evropské unii. V daném kontextu nemohlo pro Rusko nastat lepší období – německá kancléřka Angela Merkelová zrovna opustila nejvyšší patra německé a evropské politiky a francouzský prezident Emmanuel Macron byl před volbami zaneprázdněn. Jeho snaha o stabilizaci afrického vektoru francouzské politiky během prvního prezidentského období navíc jednoznačně selhala.
S ročním odstupem však dnes již bezpečně můžeme učinit závěr, že ve strategii převzít otěže v Africe Rusko neuspělo, ba co hůře, že se mu situace vymkla z rukou. Konflikt v Sahelu mezi teroristickými skupinami a jednotkami malijské armády podporovanými státy EU pod vedením Francie probíhá již bezmála deset let. Proto se naděje Malijců logicky upíraly k nově příchozím příslušníkům Wagnerovi armády jako k aktérovi, který mohl přinést stabilitu. Jak ale ukazuje současná, stále se zhoršující situace, očekávání místních nebyla rozhodně naplněna. Teroristické skupiny v tuto chvíli postupují na Bamako, v sousední Burkině Faso proběhly dva vojenské převraty, celý region Sahelu se propadá do hlubokého chaosu a zóna nestability se rozšiřuje směrem na jih do zemí Guinejského zálivu.
Tento znepokojivý vývoj ale mnohem více trápí Evropu než Rusko. Navíc vezmeme-li v potaz, že ruští „poradci“ si za své služby nechávají tučně platit, musíme si uvědomit, že ruské angažmá je jak pro africké státy, tak pro Evropu značně destruktivní. Vedle přímých plateb (francouzský deník Le Figaro uvádí částku až ve výši 10 milionů USD měsíčně) se jedná například o kontrakty na těžbu nerostných surovin. V nedávné době byly například rozkryty sítě tzv. krvavých diamantů či drahocenného dřeva ze Středoafrické republiky, kde je aktuálně ruské angažmá nejsilnější.
Pokud se podíváme na ruské angažmá na africkém kontinentu z historické perspektivy, svého vrcholu dosáhly sovětské aktivity během vrcholící studené války v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, kdy Sovětský svaz stejně jako dnešní Rusko soupeřily o vliv ve světě se Západem vedeným Spojenými státy. Ruský zájem o Afriku však v roce 1991 velmi rychle opadl, což někteří analytici popisovali tak, že se „Rusko ke kontinentu otáčí zády.“ (Bessenyo, J. (2019): The Africa Policy of Russia) S dějinnou „tragédií“ rozpadu Sovětského svazu se ovšem nechtěl smířit prezident Vladimir Putin a na počátku milénia došlo ke znovuotevření některých ruských ambasád.
Silnější rozvoj vztahů Ruska s africkými státy nicméně nastal až po roce 2014, kdy Rusko začalo hledat nové trhy pro své výrobky a suroviny po zavedení západních sankcí v reakci na obsazení Krymu. Do roku 2018 došlo k podpisu více než dvaceti smluv s africkými státy především na dodávky zbraní nebo spolupráci v bezpečnostní oblasti, které dnes představují jeden z hlavních zdrojů příjmů Putinova režimu. Ovšem skutečného zájmu globálních médií se ruské přítomnosti na kontinentu dostalo až v roce 2019, kdy se odehrál summit s představiteli států Afriky v Soči a došlo k většímu provázání se středoafrickým prezidentem, který pod tlakem probíhající občanské války začal využívat ruské bezpečnostní poradce.
Dnes se v souvislosti s ruským angažmá mluví především o Středoafrické republice, Súdánu a Mali. Musíme si ale uvědomit, že v některých státech Rusko bylo přítomno po celou dobu od skončení studené války. Příkladem takové země je třeba Guinea-Bissau, jejíž armáda vlastní prakticky pouze zbraně sovětské provenience, což umožnilo dlouhodobé ruské angažmá v podobě údržby vybavení a také mj. dodávek munice. Alžírsko představuje další příklad země s blízkými vztahy, jež jsou založeny na vojenském exportu. Během plánované cesty alžírského prezidenta do Moskvy se očekává sjednání zbrojních zakázek ve výši až 17 miliard dolarů. Alžírsko dále rozvíjí s Ruskem významnou spolupráci na protiteroristických operacích, které probíhají i po začátku nové fáze ruské války proti Ukrajině. Ruskou přítomnost v Africe tedy musíme vnímat jako dlouhodobou a poměrně komplexní v různých oblastech spojených zejména s bezpečností.
Významným momentem šoku pro západní veřejnost bylo, když se 25 afrických států nezúčastnilo nebo zdrželo při hlasování o rezoluci Valného shromáždění OSN (ES-11/1) odsuzující ruskou invazi na Ukrajinu. I zde je však potřeba rozlišit různé motivace, kdy některé státy (nejvíce Středoafrická republika, Burkina Faso a Mali) jsou otevřeně pod ruským mocenským vlivem, některé nechtějí zpřetrhat dosavadní ekonomickou spolupráci (zejména Alžírsko a Maroko), některé si nechávají prostor pro lavírování a staví se zatím ke konfliktu spíše zdrženlivě (Kamerun, Kongo či Jihoafrická republika) a zbývající dlouhodobě zastávají politiku neutrality a nevměšování se do válečných konfliktů (Senegal, Uganda nebo Tanzanie).
V daném kontextu je tak poměrně krátkozraké vnímat Afriku jen jako bojiště o vliv mezi demokratickými a nedemokratickými režimy. Jak totiž řekl rwandský prezident Paul Kagame „to, že plameňák spí na jedné noze, neznamená, že zapomíná na přítomnost té druhé.“ Lze tak předpokládat, že afričtí představitelé - zejména ti s více či méně autoritářskými tendencemi - se budou snažit ruského angažmá využít pro svůj prospěch. Jak ale ukazuje současná situace v Mali či Středoafrické republice, může se jim to v delší perspektivě těžce nevyplatit.
Na druhou stranu my, Evropané, bychom neměli těmto lídrům dávat normativní ultimáta či je paternalisticky poučovat, s kým a za jakých podmínek by měli spolupracovat. Evropa by naopak měla prokázat, že umí být spolehlivějším a praktičtějším partnerem, než je samotné válkou a sankcemi poznamenané Rusko.
Podle posledního ukazatele veřejného mínění v podobě afrického barometru stoupá celková nespokojenost se stavem věcí veřejných a vládnutí, která se obrací proti všem externím aktérům. A to nejen vůči bývalým koloniálním mocnostem, ale i vůči těm, kteří žádné kolonie v Africe neměli. Tento problém se týká nejen Ruska, ale i Česka a jeho poslední ambiciózní strategie působení v Africe. Fráze o neexistenci koloniální minulosti tak za současné situace prostě nebudou stačit.
Josef Kučera, Pavel Havlíček a Vilém Řehák , Asociace pro mezinárodní otázky (AMO)
