Článek
Již při vchodu do terminálu míjí člověk známé nápisy „Tbilisi loves you“ – Tbilisi Tě miluje, které jsou synchronizovány s připojením na síť wifi, které Evropan mimo společnou roamingovou zónu EU od počátku vyžaduje. Tato vstřícná politika byla spojena s bývalým prezidentem Míšou Saakašvilim, který na jejím základě a rovněž rozdáváním lahviček výborného gruzínského vína vítal turisty, kteří po roce 2003 začali do země houfně přijíždět.
Nicméně něco je tentokrát jinak. První náznaky vnímá cestující v příletové hale, kde mají své stánky rozloženy koordinátoři mezinárodní mise OBSE/ODIHR, kteří s vysokými bannery nahánějí nově přijíždějící pozorovatele z celé řady zemí. Ti v Gruzii nejsou náhodou, protože zemi čekají jedny z nejzásadnějších voleb v její postsovětské historii, které jsou připodobňovány k roku 2012, kdy dnes panující Gruzínský sen z vlády vystrnadil tehdejší elity vedené právě k turistům vstřícným Saakašvilim.
Další novinky člověk pocítí po cestě do hotelu a letmé prohlídce ulic gruzínského hlavního města, které v průběhu času bohatne a modernizuje se po evropském stylu. Pod Evropou se v tomto kontextu rozumí Evropské unie, ke které se většina společnosti hlásí jako ke svému přirozenému životnímu prostoru. Jak ostře tato srovnání kontrastují s geografií samotné Gruzie, které dominuje Rusko na severu, ale také dvě stále do velké míry znepřátelené země, Arménie a Ázerbájdžán, na jihu. Chybou by však bylo zapomenout také na Turecko a Írán, které společně s Ruskem svírají celý region kolem dokola.
Jsou to právě tito tři regionální hegemoni v čele s agresivním Ruskem, kteří do velké míry určují dynamiku ve třech jihokavkazských republikách a zásadním způsobem ovlivňují jejich domácí poměry i zahraniční politiku a bezpečnost. Po začátku velké ruské agrese proti Ukrajině v únoru 2022 to začalo být opravdu cítit, a to nejen když Rusko ztratilo pevnou kontrolu nad děním v regionu a chováním nevypočitatelného Ázerbájdžánu, ale také proměnou struktury gruzínské společnosti.
Na území jižního souseda Ruské federace se totiž za posledních několik let začalo stěhovat nejen mnoho Bělorusů prchající před Lukašenkovým diktátorským režimem, ale obzvláště mnoho Ukrajinců a Rusů, kteří prchli před Vladimirem Putinem a jeho válkou proti Ukrajině. Ukrajince vnímají Gruzíni jako bratry ve zbrani, kterým na společenské úrovni vyjadřují nebývalou solidaritu, což dokládají i četné grafity po celém městě a zobrazující nejen EU a USA jako hlavní spojence, ale právě Ukrajinu jako souputníka proti Rusku.
Pro pochopení toho proč se Gruzíni tak chovají, a vůči Rusku dlouhodobě vymezují, nemusíme jít do příliš vzdálené minulosti, ale stačí si vzpomenout na bolestivý rok 2008, kdy ruská vojska vpadla na území Gruzie a během pěti dní porazila nejen málo početnou gruzínskou armádu, ale také – aspoň dočasně – gruzínskou hrdost, která byla vpádem Rusů téměř až do hlavního města značně otřesena.
To všechno místní nezapomněli a když se rozhořely boje mezi Ruskem a Ukrajinou byli to právě Gruzíni, kteří přispěchali Ukrajincům na pomoc. Podle odhadů jich dnes bojuje po boku Ukrajiny až čtyři tisíce a všichni z nich vnímají ukrajinský boj proti Rusku jako svůj vlastní. Jsou přitom druhou nejvíce zastoupenou zemí na frontové linii, a to bohužel také v kontextu padlých obránců Ukrajiny a skrze ni i gruzínského území.
Přes tyto politické animozity a obecnou nevraživost vůči ruské vládě dovolil Gruzínský sen v roce 2022 přijít do země statisícům ruských uprchlíků před válkou a domácí mobilizací, kteří velmi často hledali cestu ven z povolání do ruské armády nebo možnost jak projevit svůj nesouhlas s politikou režimu. V Gruzii tedy člověk potká mnoho ruských anarchistů, levicových intelektuálů, představitelů v Rusku kriminalizovaného občanského sektoru a médií, ale také lidi, které nic z toho nezajímá a prostě jen hledali cestu ven či změnu.
Rusové, kterých podle odhadů místních, zůstalo v zemi s dvěma a půl miliony obyvatel více než 100 tisíc, přinesli do země peníze a podnikatelkou činnost, která částečně pomohla zemi v ekonomickém růstu, který je dnes oficiálně evidován. Zároveň je ale třeba poukázat na narůstající ceny základního zboží, nájmů i inflaci, které tento společenský proces rovněž provází. Gruzie totiž pro Rusy ne vždy v minulosti byla tím nejpřívětivějším místem a na početnou vlnu emigrace si všichni museli tak nějak zvyknout.
Nicméně pro vládu Gruzínského snu to od počátku nebyl velký problém a její oficiálně pragmatická politika to za posledních několik let jen potvrzovala. Elity vedené oligarchou Bidzinou Ivanišvilim, který v 90. letech vydělal velké peníze právě v Rusku, v minulých letech prokázaly velmi vysokou míru pružnosti, která se na jedné straně vyznačuje odmítnutím samostatnosti Abcházie a Jižní Osetie (resp. regionu Tschinvali), které Rusko uznalo jako samostatné státy. Na té druhé však nebyl problém obnovit letecké spojení s celou řadou ruských měst, otevřít se ruským turistům, a dokonce začít v některých otázkách s Ruskem napřímo spolupracovat.
Jak jinak se totiž vyložit narůstající vstřícnost gruzínských autorit v tlaku na ruské demokratické aktivisty, představitele opozice i nezávislých médií, kteří museli postupně Gruzii opustit a přestěhovat se do jiných bezpečnějších destinací. Podobně vnímají místní poměry i demokraté z Běloruska, jejichž aktivity na gruzínském území v posledních letech čím dál tím otevřeněji začala sledovat běloruská tajná služba KGB.
Avšak pomyslným hřebíčkem do rakve nejen dřívějšího proevropského směřování země, ale také demokratického rozvoje Gruzie se stal až tzv. ruský zákon, tedy gruzínská adaptace původně ruské právní normy o zahraničním agentovi. Přestože v gruzínských poměrech jinak nazvaná a oficiálně rámovaná skrze transparenci zahraničního vlivu, inspirace v Moskvě okamžitě asociovala chování Putinova režimu vůči občanské společnosti, které se však Gruzíni odmítli vzdát a v dubnu a květnu po statisících vycházeli do ulic protestovat. Nejen proti později přijatému zákonu, ale také samotné vládě.
Tento krátký exkurz do dění v Gruzii v posledním období nás vrací do posledního týdne před klíčovými volbami do gruzínského parlamentu, které rozhodnou nejen o pokračování a reálné implementaci ruského zákona, ale také dalším směřování Gruzie do Evropy, či blíže k Rusku nebo Bělorusku, jak o tom často místní demokraté hovoří.
* * *
Po chladných dnech a deštivém počasí přivezli mezinárodní pozorovatelé z Evropy i mimo ni několik dní před volbami do Gruzie konečně slunce a hřejivé paprsky, které od časného rána propichovaly všeobecný smog v Tiflisu, jak se hlavní město Gruzie v minulosti nazývalo. Kromě výparů z automobilů zaplňujících celé město však bylo ve středu 23. října ve vzduchu cítit i napětí a emotivně laděné očekávání.
Již několik dní se přitom vědělo, že dopravní situace bude ten den kvůli uzavírkám obzvláště složitá a kdo mohl, raději se vydal do práce, škol i za dalšími povinnostmi pěšky. Důvodem tentokrát nebyly obvyklé rekonstrukce některé z hlavních dopravních tepen, ale nadcházející politický happening Gruzínského snu, který měl od 16:00 ukázat sílu vládního kabinetu a podporu současného kurzu představovaného Ivanišvilim.
Podobně jako během minulých voleb, ale obzvláště v tomto případě, chtěly totiž vládní elity ukázat, jak silnou mají podporu v regionech a dalších městech mimo Tbilisi. Za tímto účelem začaly již od rána navážet své skutečné či zaplacené podporovatele a skrze výlet do hlavního města zaplňovat centrální plac na Náměstí svobody.
Gruzínský sen tím chtěl jednoznačně reagovat na rozsáhlou demonstraci v centru města, kterou v neděli zorganizovaly občanské iniciativy a kritici režimu, kteří do ulic dotáhly více než 90 tisíc svých podporovatelů. Laťka pro vládu tedy byla od počátku poměrně vysoko a s tím rovněž spojené snahy co nejefektivněji mobilizovat své podporovatele, a to i za cenu vynakládání nemalých finančních prostředků i tlaku na státní zaměstnance formou tzv. administrativních zdrojů, které má stát a vláda k dispozici.
I tento politický happening přitom poukázal na úroveň rozdělení gruzínské společnosti, ve které se podporovatelé a odpůrci oligarchy Ivanišviliho téměř nepotkávají a rozhodně o politice nediskutují. V zemi, kde její neformální vůdce prohlásil, že po volbách opoziční strany zakáže, na to skutečně nezbývá úplně mnoho prostoru.
Oba dva tábory jsou přitom sešikované a přesvědčené o možnosti svého vítězství, které poměrně záhy na základě elektronického sčítání hlasů ukáží výsledky sobotního hlasování. Průzkumy, které si platí jedna i druhá strana, se od sebe zásadním způsobem liší. Stejně jako média, která jsou podobně ostře rozdělená na vládní a kritický tábor, dávají prostor jednomu nebo druhému typu rétoriky a kritiky politického oponenta, přestože samozřejmě existují výjimky a snahy o větší míru vyváženosti a diskuze mezi nimi.
Vše nasvědčuje tomu, že v sobotu půjde opravdu o dramatický střet dvou vizí Gruzie a jejího budoucího směřování, které je posledních 12 let utvářeno Bidzinovým snem. V zemi je cítit únava z chyb Snářů a také stále pochybnějšího chování skutečného vládce v pozadí, který tento týden v interview na konto kritiky Západu například prohlásil, že v Evropě (čti EU) již kvůli genderové rovnosti nedokážou rozlišit mezi mlékem matky a otce. Ani v předem natočeném „interview“ se kritizovat či jinak opravovat mocipána nikdo neodvážil. To však může v následujících dnech představovat značný problém.
Bude to totiž Ivanišvili, který bude muset nějakým způsobem přijmout či alespoň reagovat na výsledky voleb. Pokud povedou k jeho prohře, bude v zásadních problémech, a to i kvůli svému napojení na Rusy, o kterém se píše nejen v domácích médiích, ale stále více i Západě. Pokud dojde k falsifikacím, bude to zase Ivanišvili, který bude určovat reakci silového aparátu a postoj k demonstrantům, kteří by s největší pravděpodobností vyšli do ulic a požadovali spravedlivé sčítání voleb a legitimitu celého procesu.
Nakonec, jak se v této souvislosti zachová Západ? V dalších zemích, včetně Ukrajiny či Moldavska, jsme byli svědky snahy evropských politiků o mediaci domácího střetu a nalezení pokojné cesty z krize, avšak jestli bude Gruzie dalším státem v pořadí, není v tuto chvíli ani zdaleka zřejmé. A to přestože by nás situace v zemi, jejíž valná většina obyvatel usiluje o budoucí vstup do EU, mělo rozhodně zajímat.
Snad si tedy mezinárodní pozorovatelé slunečné počasí neodvezou zase s sebou pryč ze země a slunce a pozitivní nálada, která bude až do víkendu nejen v hlavním městě pokračovat, zůstanou ovlivňovat Gruzii i po tomto víkendu.
Autorem komentáře je Pavel Havlíček, analytik AMO.
